Co je pro mě vlastně dobré? A dokážu to poznat?
SOMATIC LIFE DESIGN™ · KOMPETENCE 03
Jsem vděčná
O vděčnosti, která nepotřebuje růžové brýle. A o tom, proč někdy přehlížíme právě to, co dělá náš život dobrým.
„Měla bys být vděčná.“
Je večer. Konečně.
Děti už spí, kuchyň se alespoň vzdáleně podobá místu, kde by se dalo zítra ráno nasnídat, a poslední pracovní zprávu jsi právě vyřídila. Ještě ses cestou do obýváku pokusila přehlédnout hromadu prádla, která na tebe už druhý den vyčítavě hledí z křesla. Dneska vyhraješ ty. Prádlo počká.
Usadíš se na pohovku, natáhneš nohy a konečně si vydechneš.
Jenže místo očekávaného pocitu blaženosti se dostaví zvláštní prázdno. Jsi unavená, podrážděná a vlastně ani nevíš, z čeho přesně. Vždyť se dnes nestalo nic tak hrozného. Jen jsi od rána pracovala, nakupovala, vařila, organizovala, řešila, odpovídala, připomínala a několikrát hledala něco, co ostatní členové domácnosti zjevně nedokážou najít bez tvé osobní asistence.
Napadne tě, že už takhle dál nechceš fungovat.
„Já bych opravdu potřebovala něco změnit,“ povzdechneš si.
Možná to řekneš partnerovi. Možná kamarádce, se kterou si později zavoláš. A možná se ozve jen tvůj vlastní vnitřní hlas.
„Ale prosím tě. Vždyť se máš dobře. Máš zdravé děti, hezký domov, práci, která tě baví. Víš, kolik lidí by za tohle dalo nevím co? Měla bys být vděčná.“
A tím je, zdá se, záležitost vyřízená.
Máš být vděčná. Ideálně také spokojená, pozitivně naladěná a pokud možno usměvavá. Ještě by nebylo špatné uvědomit si, že všechno se děje z nějakého důvodu. A pro jistotu si před spaním sepsat pět věcí, za které můžeš poděkovat.
Jenže co když se ti vůbec nechce děkovat? Co když jsi prostě unavená a potřebovala bys, aby zítra někdo jiný vyklidil myčku?
A hlavně: znamená to, že jsi nevděčná?
Právě tady podle mě začíná mnohem zajímavější otázka, než kolik dobrého ve svém životě máme.
Dokážeme vůbec poznat, co je pro nás skutečně dobré?
Protože vděčnost nemusí být jen příjemný pocit nebo zdvořilá reakce na něco, co jsme dostaly. Můžeme ji chápat také jako schopnost rozpoznat hodnotu toho, co prožíváme, co nám život nabízí a co nás skutečně podporuje.
A to je, jak se ukazuje, docela náročná disciplína.
Dobro není vždycky to, co se dobře tváří
Představ si, že dostaneš nabídku na novou práci. Zajímavou, dobře placenou, s možností profesního růstu. Všichni kolem ti gratulují a někteří už téměř plánují oslavu tvého kariérního úspěchu.
Jenže ty máš zvláštní pocit.
Nová pozice by znamenala každodenní dojíždění, mnohem méně času pro rodinu a hlavně ztrátu svobody, kterou sis v posledních letech pracně vybudovala. Práce je sice zajímavá, ale když si představíš, jak bude vypadat tvůj obyčejný čtvrtek, nadšení poněkud ochladne.
Co je tedy vlastně dobré? Vyšší plat, prestižnější pozice a nové možnosti? Nebo možnost vyzvednout děti ze školy, jít odpoledne do lesa a pracovat způsobem, který ti vyhovuje?
Samozřejmě na to neexistuje univerzální odpověď. A právě v tom je podstata.
Někdy totiž zaměňujeme to, co je považováno za dobré, s tím, co skutečně prospívá nám. Společnost má poměrně jasné představy o tom, co bychom měly chtít. Úspěch, peníze, krásné bydlení, spokojenou rodinu, zdravé tělo a pokud možno také dostatek volného času, během kterého budeme rozvíjet své koníčky, cestovat a pravidelně cvičit.
Ideálně všechno najednou.
A když už toho konečně dosáhneme, měly bychom být pochopitelně šťastné.
Jenže lidský život takhle jednoduše nefunguje.
Něco nám může přinášet okamžité potěšení, ale dlouhodobě nás to vyčerpává. Něco jiného může být naopak náročné, nepohodlné nebo vyžadovat odvahu, a přesto to může být jedním z nejlepších rozhodnutí, která jsme udělaly.
Třeba konečně otevřít nepříjemný rozhovor. Odebrat ze svého života závazek, který už nedává smysl. Naučit se odmítat další práci. Nebo přestat čekat, až všichni kolem budou spokojení, abychom si konečně dovolily být spokojené také my.
Rozpoznávání dobra proto není totéž jako vyhledávání příjemných pocitů. Potřebujeme také vědět, co je pro nás hodnotné, co odpovídá našim potřebám a jaké důsledky mohou mít naše rozhodnutí v delším časovém horizontu.
A někdy je k tomu potřeba překvapivě hodně odvahy. Zvlášť když to, co je dobré pro nás, není právě to, co by si přáli ostatní.
Proč si někdy všimneme jedné nepříjemnosti a přehlédneme deset dobrých věcí?
Možná znáš situaci, kdy se ti během dne podaří spousta věcí, ale večer si stejně pamatuješ hlavně jednu nepříjemnou poznámku.
Ráno ses dobře vyspala, práce ti šla od ruky, oběd byl výborný a odpoledne ses příjemně zasmála s kamarádkou. Pak ale přijde zpráva od někoho, kdo ti způsobem sobě vlastním naznačí, že jsi něco neudělala dost dobře.
A najednou máš po náladě.
Přemýšlíš, co tím vlastně myslel, proč to napsal právě takhle a jestli jsi neměla odpovědět jinak. V duchu sestavuješ odpovědi, které už nikdy neodešleš, případně ty, které bys rozhodně odesílat neměla.
Mezitím se ze všech příjemných zážitků dne stane pouhé pozadí. Zato jedna nešťastná zpráva získá hlavní roli, vlastní scénář a několik repríz.
Naše pozornost totiž není neutrální. Lidský mozek se přirozeně zabývá také hrozbami, nejistotou a problémy, které je potřeba vyřešit. Z evolučního hlediska to dává smysl. Pro naše předky bylo podstatnější včas si všimnout nebezpečí než ocenit mimořádně působivý západ slunce.
Problém nastává ve chvíli, kdy naše pozornost začne fungovat, jako by bylo potřeba nepřetržitě vyhledávat především to, co není v pořádku.
V gestaltovém přístupu pracujeme s tím, jak se určité části naší zkušenosti dostávají do popředí, zatímco jiné ustupují do pozadí. V každém okamžiku se v nás i kolem nás odehrává nesmírné množství věcí, ale vědomě zachytíme jen některé z nich.
Když jsme hladové, všímáme si jídla. Když máme strach, hledáme známky nebezpečí. Když nás něco trápí, může problém zabírat tolik pozornosti, že téměř přestaneme vnímat všechno ostatní.
Není na tom nic špatného. Schopnost soustředit se na důležité věci potřebujeme.
Jenže někdy je užitečné dokázat svůj pohled rozšířit.
Možná byl dnešní den skutečně náročný. Možná nás někdo zklamal a něco se nepovedlo. Ale současně se mohlo odehrát mnoho dobrého, co jsme ve svém zaujetí problémy téměř přehlédly.
Vděčnost nám může pomáhat právě s tímto rozšířením pozornosti.
Nejde o to přesvědčovat se, že nepříjemná zkušenost vlastně nebyla nepříjemná. Ani o to, abychom každý problém okamžitě vyvážily třemi pozitivními myšlenkami.
Jde o ochotu podívat se na vlastní zkušenost v její větší úplnosti.
Možná jsem dnes měla těžký den. Ale také jsem se něčemu zasmála, něco se mi povedlo a někdo mi udělal radost. Jedno nemusí rušit druhé.
Vděčnost nepotřebuje růžové brýle. Potřebuje oči otevřené pro celou skutečnost.
Kdy se z vděčnosti stává past?
Tady se ale dostáváme k důležitému rozlišení. Protože vděčnost je krásná schopnost, dokud se z ní nestane povinnost.
Představ si ženu, která žije ve vztahu, ve kterém dlouhodobě není spokojená. Partner je pracovitý, stará se o rodinu, společně vybudovali hezký domov a navenek všechno funguje. Jenže jí chybí blízkost, společný čas a pocit, že o ni má někdo skutečný zájem.
Když se pokusí o svých pocitech mluvit, dostane odpověď, kterou už dobře zná.
„Ale vždyť se máš tak dobře! Podívej, co všechno pro tebe dělá.“
A tak začne pochybovat. Možná skutečně chce příliš mnoho. Možná by měla být spokojenější. Možná jsou její potřeby přehnané a měla by se soustředit na všechno dobré, co ve vztahu má.
Jenže proč bychom měly předpokládat, že vděčnost za jednu věc automaticky ruší potřebu něčeho dalšího?
Můžeme ocenit partnerovu pracovitost a současně potřebovat větší blízkost. Můžeme být vděčné za zaměstnání a přitom vědět, že v něm nechceme zůstat dalších deset let. Můžeme milovat své děti a zároveň potřebovat čas, během kterého se nás nebude nikdo každých sedm minut na něco ptát.
Ostatně schopnost mít ráda vlastní rodinu a současně toužit po dvou hodinách naprostého ticha není žádný psychologický paradox. Pro mnoho matek je to docela běžné úterý.
Vděčnost by nám neměla bránit v rozpoznávání vlastních potřeb. A už vůbec by se neměla stát argumentem, kterým samy sebe nebo druhé přesvědčujeme, že se nesmí nic měnit.
Pravdivá vděčnost totiž dokáže unést dvě zdánlivě protichůdné zkušenosti.
Tohle je v mém životě krásné a cenné. A tohle mi současně nevyhovuje.
Obě věty mohou být pravdivé.
Vděčnost není smlouva, kterou se vzdáváme práva něco změnit.
Naopak. Když se učíme rozpoznávat, co nám skutečně prospívá, můžeme také lépe poznat, co nám dlouhodobě ubližuje, vyčerpává nás nebo už neodpovídá tomu, jak chceme žít.
A někdy nás právě toto poznání dovede k rozhodnutí, které jsme dlouho odkládaly.
Někdy už máme to, po čem jsme kdysi toužily. Jen jsme si toho nestačily všimnout.
Znáš ten zvláštní okamžik, kdy se konečně podaří něco, na co ses dlouho těšila?
Dokončíš velký projekt, přestěhuješ se do vysněného domova, získáš práci, kterou sis přála, nebo si konečně vytvoříš podmínky pro život, jaký jsi chtěla žít.
Chvíli máš radost. Možná dokonce velikou.
A pak se všechno postupně stane samozřejmostí.
Krásný domov začneš vnímat především prostřednictvím věcí, které je potřeba opravit, uklidit nebo vylepšit. V práci, po které jsi tolik toužila, začneš řešit každodenní provozní starosti. A svoboda, kterou sis před několika lety pracně vybudovala, už nepůsobí jako splněný sen, ale jako běžná součást života.
Tohle je mimochodem docela pozoruhodná lidská schopnost. Dokážeme si zvyknout téměř na všechno. Někdy je to obrovská výhoda, protože se umíme přizpůsobovat náročným změnám. Jindy je to trochu škoda, protože si stejně rychle zvykáme také na věci příjemné.
Psychologie pro část tohoto jevu používá označení hedonická adaptace. Na některé pozitivní změny si postupně zvykáme a jejich emoční účinek může slábnout.
Neznamená to, že bychom si neměly stanovovat další cíle nebo chtít svůj život dál rozvíjet. Jen možná potřebujeme občas přerušit nekonečný seznam toho, co ještě není hotové, a všimnout si, co už se podařilo.
Ve své koučovací praxi se setkávám se ženami, které dokážou neuvěřitelně dobře pojmenovat všechno, co ještě potřebují zvládnout. Mají přehled o nedokončených úkolech, plánovaných projektech i oblastech, ve kterých by se chtěly zlepšit.
Ale když se zeptám, co se jim za poslední rok podařilo, někdy nastane překvapivě dlouhé ticho.
Ne proto, že by nic nedokázaly. Spíš se u vlastních úspěchů nestačily zastavit.
Vděčnost může být také schopností takovou chvíli zachytit. Dovolit si prožít radost z něčeho, co už máme, co jsme dokázaly nebo co jsme se naučily.
A možná si uvědomit, že dnes žijeme část života, po kterém jsme ještě před několika lety toužily.
To je přece docela dobrý důvod k radosti.
Vděčnost není jen o tom, co máme. Ale také o tom, co dokážeme přijmout.
V Somatic Life Design™ propojuji jednotlivé životní kompetence také s tělesnou zkušeností. Pro třetí kompetenci, vděčnost, používám tělesný tvar, kterému říkám Opora.
Jde o podpor na dlaních a chodidlech, který známe například jako prkno.
Na první pohled to není zrovna pozice, při které bychom si automaticky představily příjemný pocit vděčnosti. Zvlášť když v ní máme chvíli vydržet. Po několika desítkách sekund nás možná napadnou úplně jiné životní hodnoty a velmi intenzivně začneme oceňovat existenci polohy vleže.
Jenže právě tento tvar nám může nabídnout zajímavou zkušenost.
Abychom v něm dokázaly setrvat, potřebujeme svalovou aktivitu, stabilitu a spolupráci různých částí těla. Současně se ale potřebujeme o něco opřít. Dlaně jsou v kontaktu se zemí, chodidla využívají podložku a celé tělo se přizpůsobuje působení gravitace.
Nejsme v pozici jen díky vlastní síle. Využíváme také podmínky, které nám umožňují ji udržet.
Podobně je to v životě.
Rády přemýšlíme o tom, co všechno jsme dokázaly vlastní pílí, odvahou nebo vytrvalostí. A právem. Jenže za mnoha našimi úspěchy stojí také lidé, příležitosti a okolnosti, které jsme nevytvořily samy.
Možná někdo, kdo nám kdysi důvěřoval, když jsme si ještě příliš nevěřily samy. Učitelka, která nás povzbudila. Partner, který převzal část péče o děti, abychom mohly dokončit důležitou práci. Kamarádka, která se ozvala právě ve chvíli, kdy jsme potřebovaly podporu.
A někdy jsou to docela obyčejné věci, jejichž hodnotu si uvědomíme teprve tehdy, když o ně na chvíli přijdeme.
Fungující zdraví. Klidný domov. Možnost vyjít ven. Člověk, kterému můžeme zavolat.
Vděčnost nám umožňuje rozpoznat nejen vlastní úsilí, ale také všechno, co nás podporuje.
A tady se dostáváme k další důležité schopnosti: umět dobro nejen rozpoznat, ale také přijmout.
Protože některé z nás dokážou výborně pomáhat druhým, ale přijímání pomoci už jim jde o něco hůř.
Nabídne nám někdo podporu a my automaticky odpovíme, že to zvládneme. Že nechceme obtěžovat. Že už jsme si poradily s horšími věcmi.
Což je samozřejmě skvělé. Jen není úplně nutné dokazovat vlastní samostatnost pokaždé, když nám někdo nabídne, že odnese nákup.
Možná je součástí zralé vděčnosti právě schopnost říct jednoduché: „Děkuju, to mi opravdu pomůže.“
Bez pocitu, že jsme tím něco ztratily ze své nezávislosti.
Co vlastně znamená být vděčná?
Když se ohlédneme za tím, co jsme si dosud řekly, začíná být zřejmé, že vděčnost může být mnohem bohatší schopností, než jak ji někdy chápeme.
Nejde jen o zdvořilé poděkování, příjemnou emoci nebo seznam pozitivních zážitků.
Vděčnost můžeme rozvíjet jako schopnost vědomě si všímat toho, co je hodnotné, rozpoznávat, proč je to pro nás dobré, přijímat podporu a zacházet s tím, co jsme poznaly.
V psychologii se vděčnost zkoumá jako emocionální i osobnostní charakteristika. Výzkumy naznačují, že její vědomé rozvíjení může souviset s větší životní spokojeností a psychickou pohodou. Zároveň ale platí, že vděčnost není univerzálním řešením všech obtíží a její prožívání nelze jednoduše přikázat.
V mé práci mě na ní zajímá především její praktický rozměr.
Co se změní, když začnu opravdu rozpoznávat, co mi prospívá?
Možná si všimnu, že největší radost mi nepřinášejí další nové věci, ale chvíle, kdy jsem s lidmi, se kterými se cítím dobře.
Možná zjistím, že se nejlépe cítím ve dnech, kdy mám dostatek prostoru a nemusím neustále přecházet od jednoho úkolu k druhému.
Nebo si uvědomím, že už dávno mám kolem sebe lidi, kteří jsou ochotní mi pomoci, jen jim k tomu téměř nikdy nedám příležitost.
A někdy díky tomu také rozpoznám, že něco, co ostatní považují za skvělou příležitost, pro mě osobně dobré není.
Právě v tom vidím spojení vděčnosti s vědomým utvářením vlastního života.
Malý experiment: Co bylo dnes skutečně dobré?
Zkus si někdy večer položit tři jednoduché otázky. Ale tentokrát bez povinnosti najít pět krásných věcí a bez snahy přesvědčit se, že jsi měla úžasný den.
Klidně jsi totiž mohla mít den příšerný. I takový den může obsahovat něco hodnotného.
Co bylo dnes opravdu dobré?
Zkus si vybavit jednu konkrétní zkušenost. Nemusí být nijak výjimečná. Možná sis dobře popovídala s kamarádkou, podařilo se ti dokončit důležitou práci nebo sis na chvíli sedla na zahradu a vychutnala si klid.
Proč to pro mě bylo dobré?
Tady začíná být experiment zajímavější. Možná zjistíš, že za příjemným rozhovorem stojí tvoje potřeba blízkosti. Za procházkou touha po svobodě a kontaktu s přírodou. A za radostí z dokončeného úkolu pocit, že dokážeš něco smysluplného uskutečnit.
Najednou se z obyčejného příjemného zážitku může stát důležitá informace o tom, co je pro tebe hodnotné.
A co z toho chci ve svém životě dál pěstovat?
Právě třetí otázku považuji za nejdůležitější.
Pokud vím, že mi dělá dobře čas s kamarádkou, mohu si s ní rovnou domluvit další setkání. Pokud zjišťuji, že mě každodenní procházky vracejí do větší pohody, mohu jim vědomě vytvořit místo ve svém programu. A pokud jsem pocítila úlevu, když jsem konečně odmítla další povinnost, možná stojí za to začít své hranice chránit častěji.
Vděčnost tak nemusí skončit večerním příjemným pocitem. Může se stát východiskem pro konkrétní rozhodnutí.
A právě proto v Somatic Life Design™ propojuji sebeporozumění s modelem MOST: Moudrost, Opora, Skutek a Trénink.
Moudrost nám pomáhá porozumět tomu, co je pro nás skutečně hodnotné. Opora vytváří podmínky, abychom podle toho mohly jednat. Skutek převádí naše uvědomění do konkrétní změny. A Trénink nám umožňuje nové způsoby jednání opakovaně zkoušet, učit se ze zkušenosti a postupně je začleňovat do života.
Někdy taková změna začne docela nenápadně. Třeba tím, že si místo dalšího úkolu dopřejeme půl hodiny odpočinku. Nebo že konečně řekneme ano něčemu, po čem už dlouho toužíme.
A někdy tím, že přestaneme automaticky říkat ano všemu ostatnímu.
A co naše žena na pohovce?
Vraťme se ještě jednou k večeru, kterým náš příběh začal.
Doma už je klid, děti spí a na křesle stále leží hromada prádla, která se navzdory našim očekáváním sama nevyprala, neposkládala ani neuklidila.
Žena sedí na pohovce a přemýšlí o svém životě.
Ano, má mnoho dobrého. Rodinu, kterou miluje. Domov, kde se cítí bezpečně. Práci, která jí dává smysl. A možná také spoustu drobných každodenních radostí, kterých si během neustálého zařizování ani nestačí všimnout.
Jenže současně je unavená. A potřebuje něco změnit.
Tentokrát si ale nemusí vyčítat, že není dost vděčná.
Možná právě díky tomu, že si uvědomí, co všechno je pro ni skutečně dobré, začne přemýšlet, jak tomu ve svém životě vytvořit více prostoru.
Třeba zjistí, že si nejvíc cení společného času s rodinou. Jenže většinu tohoto času tráví organizováním, kontrolováním a zajišťováním všeho, co ostatní potřebují.
A tak ji napadne, že by zítra mohla udělat jednu věc jinak.
Nemusí hned změnit zaměstnání, přestěhovat rodinu na venkov nebo začít nový život na druhém konci světa. Ačkoli i takové nápady mohou být někdy lákavé, zvlášť po náročném týdnu.
Možná bude úplně stačit, když se s ostatními domluví na spravedlivějším rozdělení domácích povinností. Nebo když si konečně vyhradí pravidelný čas na něco, co jí skutečně dělá dobře.
A možná postupně zjistí, že potřebuje mnohem větší změnu.
To samozřejmě nemůže vědět předem. Ale právě schopnost rozpoznávat, co je pro ni skutečně hodnotné, jí může pomoci najít vlastní odpověď.
A tak ještě chvíli zůstane sedět na pohovce. Všimne si příjemného ticha, tepla domova a vědomí, že dnes už opravdu nemusí nic řešit.
Možná si uvědomí, že právě takové chvíle jí v poslední době nejvíc chyběly.
A tak se rozhodne, že si je příště nenechá až na chvíli, kdy budou všechny povinnosti hotové. Protože to bychom se také nemusely dočkat.
A prádlo? To tam samozřejmě bude i zítra.
Jenže možná ho tentokrát poskládá někdo jiný. Nebo tam ještě chvíli zůstane. A svět se kupodivu nepřestane otáčet.
Vděčnost totiž neznamená, že musíme být spokojené se vším, co máme. Znamená také umět rozpoznat, co je pro nás skutečně dobré, a dát tomu v našem životě místo, které si to zaslouží.
Možná máme víc, než právě vidíme. A možná některé z těch nejcennějších věcí nepotřebujeme získat. Potřebujeme si jich jen konečně všimnout.
Když chceš poznání proměnit ve skutečnou změnu
Možná už docela dobře víš, čeho si ve svém životě vážíš. A možná právě objevuješ, že některé věci potřebuješ změnit. Někdy máme jasnou představu o tom, co chceme, ale nedaří se nám podle toho jednat. Jindy teprve hledáme, co je pro nás skutečně důležité.
Ve své práci propojuji koučink, psychologické porozumění, práci s tělem a konkrétní kroky v každodenním životě. Protože nestačí jen vědět, co nám prospívá. Důležité je naučit se podle toho také žít.
Life Design koučink – Cesta Life Designerky
Individuální prostor pro chvíle, kdy chceš lépe porozumět svým potřebám, hodnotám a rozhodnutím. Společně hledáme, co ti pomáhá, co tě naopak brzdí a jak můžeš postupně vytvářet život, ve kterém ti bude dobře.
Life Design Flow – jóga a somatický pohyb
Na pravidelných lekcích propojuji vědomý pohyb, dech, relaxaci a životní témata. Učíme se vnímat vlastní tělo, rozpoznávat jeho potřeby a přenášet nové zkušenosti do každodenního života. Protože některé věci nestačí pochopit hlavou. Potřebujeme je také prožít.
Prohlédnout si Life Design Flow a lekce jógy
Deník Life Designerky – kniha pro vlastní cestu
Pokud raději objevuješ svým tempem, může tě na cestě doprovázet moje autorská interaktivní kniha. Prostřednictvím 28 životních návyků, otázek a praktických cvičení ti pomůže lépe poznávat sebe sama a postupně proměňovat důležitá uvědomění v konkrétní kroky.
Tereza Kovačovič
Integrativní koučka, lektorka a autorka Somatic Life Design™
Z hlavy do těla. Z těla do života.
Odborné souvislosti a zdroje
V článku propojuji poznatky pozitivní psychologie, výzkumu vděčnosti, gestaltového přístupu a své autorské metody Somatic Life Design™. Pro další čtení doporučuji především následující publikace dostupné v češtině. Původní zahraniční výzkumy uvádím tam, kde jsou důležité pro přesnost odborných souvislostí.
Křivohlavý, Jaro (2004). Pozitivní psychologie. Praha: Portál.
Česká publikace věnovaná pozitivním stránkám lidského prožívání, naději, radosti a životní spokojenosti.
Seligman, Martin E. P. (2003). Opravdové štěstí: Pozitivní psychologie v praxi. Praha: Ikar.
Kniha přibližující pozitivní psychologii, osobní silné stránky a možnosti podpory životní spokojenosti.
Perls, Frederick S. (2022). Gestalt terapie doslova. Praha: Portál.
Publikace věnovaná gestaltovému přístupu, uvědomování a bezprostřední lidské zkušenosti.
Emmons, Robert A. a McCullough, Michael E. (2003). Counting Blessings Versus Burdens: An Experimental Investigation of Gratitude and Subjective Well-Being in Daily Life. Journal of Personality and Social Psychology, 84(2), 377–389.
Původní experimentální studie zkoumající souvislost mezi vědomým zaměřováním pozornosti na vděčnost a subjektivní pohodou. Otevřít odbornou studii
Brickman, Philip a Campbell, Donald T. (1971). Hedonic Relativism and Planning the Good Society. In M. H. Appley (ed.), Adaptation-Level Theory. New York: Academic Press.
Klasická práce, která patří k historickým východiskům diskuse o hedonické adaptaci.
