Kdo vlastně drží svět, když ho na chvíli pustím?
SOMATIC LIFE DESIGN™ · KOMPETENCE 01
Jsem uvolněná
O uvolnění, důvěře v život a odvaze nemít všechno pod kontrolou.
Konečně máš chvíli pro sebe. Neodkladné věci jsou hotové, nikdo po tobě zrovna nic nechce. Uvaříš si čaj, pohodlně se usadíš a rozhodneš se, že teď už nebudeš vůbec nic řešit.
Asi po třiceti vteřinách tě napadne, že bys mohla alespoň zapnout pračku. Taky by nebylo špatné odpovědět na tu zprávu. A když už sedíš, mohla bys promyslet, co všechno tě čeká zítra.
Za chvíli máš v hlavě kompletní organizační plán následujících tří dnů, čaj vystydl a ty se začínáš cítit provinile, že jen tak sedíš.
A tak se zvedneš. Protože odpočívat můžeš přece potom, až bude opravdu všechno hotové. Což je, jak už možná tušíš, termín s poněkud nejistým datem uskutečnění.
Zajímavé přitom je, že tě vlastně nikdo nenutí vstát. Nikdo po tobě právě teď nic nechce, a přesto se někde uvnitř ozývá neodbytný pocit, že bys měla dělat něco užitečnějšího než sedět s hrnkem čaje.
Jako by v nás pracoval malý, mimořádně svědomitý dispečer, který nepřetržitě sleduje všechny otevřené úkoly a má vážné podezření, že odpočinek je jen jiné označení pro zanedbávání povinností.
Proč je vlastně někdy tak obtížné povolit, přestože už nemusíme nic držet? A co když naše schopnost uvolnit se souvisí s něčím mnohem hlubším než s odpočinkem? Třeba s důvěrou, že svět chvíli obstojí, i když nad ním nebudeme osobně vykonávat nepřetržitý dohled.
Je svět místo, do kterého se můžu uvolnit?
Když jsem přemýšlela o první z 28 životních kompetencí Somatic Life Design™, vracela jsem se stále k jedné otázce. Jaká je vlastně naše úplně první zkušenost se světem?
Na svět nepřicházíme vybavené životním plánem, osobními hodnotami ani příručkou, jak zvládat stres. Přicházíme s tělem, které něco potřebuje. Máme hlad, je nám zima, něco nás bolí, jsme unavené nebo potřebujeme blízkost. A protože se o sebe ještě nedokážeme postarat, jsme odkázané na lidi a prostředí kolem sebe.
Když je nám nepříjemně, pláčeme. Když máme hlad, potřebujeme nakrmit. Když jsme zahlcené, potřebujeme pomoc s uklidněním. A svět nějak odpovídá. Někdy rychle, někdy pomalu. Někdy citlivěji, jindy méně. Právě z těchto opakovaných zkušeností si postupně vytváříme představu o tom, co můžeme od světa a druhých lidí očekávat.
Vývojový psycholog Erik Erikson se ve své knize Dětství a společnost věnuje mimo jiné prvnímu velkému psychosociálnímu úkolu lidského života, kterým je utváření základní důvěry či nedůvěry. Nejde o přesvědčení, že všechno bude vždycky dobré, ale o postupně vznikající zkušenost, že svět může být dostatečně předvídatelný, že na naše potřeby někdo reaguje a že nemusíme být na všechno samy.
Podobnou oblast zkoumá teorie citové vazby, známá také pod anglickým označením attachment. John Bowlby ve své knize Vazba popisuje význam raných vztahů a potřeby bezpečí. Současné výzkumy přitom potvrzují, že citlivost pečujících osob a jejich schopnost přiměřeně reagovat na dětské potřeby souvisí s rozvojem bezpečné citové vazby.
To ovšem neznamená, že prvních několik měsíců života rozhodne o všem. Lidský vývoj naštěstí není jednorázová zkouška, při které buď získáme důvěru ve svět, nebo máme smůlu až do důchodu. Naše zkušenosti se dál utvářejí a prostřednictvím dalších vztahů, prostředí i vlastního jednání můžeme objevovat nové způsoby, jak se vztahovat k sobě a ke světu.
Na celé té vývojové otázce mě fascinuje ještě něco jiného. Jako malé děti potřebujeme zažívat, že nás někdo podrží. V dospělosti se postupně učíme rozlišovat, kdy se můžeme spolehnout na sebe, kdy potřebujeme pomoc druhých a kdy nemusíme mít všechno pod kontrolou, abychom mohly bezpečně pokračovat.
Důvěra totiž není opakem samostatnosti. Může být jedním z jejích základů.
A právě tady se dostáváme zpátky k našemu odpočinku. Dokážu si vůbec dovolit chvíli nic nedělat? Dokážu přijmout oporu? Mohu důvěřovat tomu, že ne všechno musí záviset na mně? A pokud jsem se naučila být neustále ve střehu, mohu se postupně naučit také něco jiného?
Když napětí začne vypadat jako naše přirozenost
Možná znáš lidi, kteří působí, jako by měli všechno pod kontrolou. Jsou spolehliví, předvídají problémy, vědí, co je potřeba udělat, a obvykle to také udělají. Když se někde objeví komplikace, dokážou ji vyřešit ještě dřív, než si ostatní vůbec všimnou, že nějaká vznikla.
Možná mezi ně patříš.
Taková schopnost je samozřejmě nesmírně užitečná. Jenže někdy má i svou druhou stranu. Z odpovědnosti se postupně může stát přesvědčení, že pokud na chvíli povolíme, všechno se rozsype.
Když to neudělám já, nikdo jiný to neudělá. Když přestanu kontrolovat, něco se pokazí. Když si dovolím odpočívat, budu nezodpovědná.
A tak držíme práci, rodinu, vztahy, kalendář, domácnost. A docela často také vlastní čelist, ramena a břicho.
Napětí samo o sobě přitom není nepřítel. Potřebujeme ho k pohybu, práci, ochraně i zvládání náročných situací. Problém nastává tehdy, když už nedokážeme dobře rozlišovat, co skutečně potřebuje naše úsilí a co bychom mohly pustit.
V gestaltovém přístupu mě na tom zajímá především princip tvořivého přizpůsobení. Člověk se v průběhu života učí reagovat na podmínky, ve kterých žije, a někdy si osvojí strategie, které mu pomáhají zvládnout i velmi náročné situace.
Dítě, které muselo být pozorné k náladám dospělých, se například mohlo naučit velmi rychle rozpoznávat drobné změny v jejich chování. Žena, která dlouho nesla většinu odpovědnosti za rodinu, si mohla osvojit schopnost všechno předvídat, plánovat a kontrolovat. A člověk, který opakovaně zažíval nejistotu, mohl dojít k závěru, že nejbezpečnější je být neustále připravený.
V určité době to všechno mohly být velmi užitečné strategie. Jenže podmínky života se mění a někdy se stane, že už dávno nejsme v situaci, ve které jsme se určitý způsob reagování naučily, ale naše tělo a mysl se podle něj stále chovají.
Je to trochu jako nosit zimní kabát, který nám kdysi skvěle sloužil. Jenže mezitím přišlo léto a my ho stále odmítáme svléknout, protože nás přece tolikrát ochránil před zimou. A tak se v něm dál potíme a přemýšlíme, proč je nám vlastně tak nepříjemně.
Není proto nutné se za vlastní kontrolu kritizovat ani s ní bojovat. Mnohem zajímavější je prozkoumat, zda nám určitý způsob jednání stále slouží, nebo už nás stojí více energie, než kolik nám přináší užitku.
Někdy totiž nepotřebujeme být méně schopné, méně zodpovědné nebo méně pečující. Potřebujeme jen objevit, že své schopnosti nemusíme používat neustále a na maximum.
Proč naše tělo někdy neví, že už může povolit?
Představ si, že máš doma požární alarm. Skvělá věc. Upozorní tě na nebezpečí a pomůže včas zareagovat. Jenže co když je nastavený tak citlivě, že začne houkat nejen při požáru, ale také pokaždé, když si připálíš topinku? A co když nakonec houká skoro pořád?
Podobně může někdy fungovat i naše stresová reakce. Když se objeví výzva nebo možné nebezpečí, organismus se připravuje k jednání. Může se zrychlit tep, změnit dech, zvýšit svalové napětí a pozornost se zaměří na to, co je právě důležité. Velkou roli v těchto reakcích hraje autonomní nervový systém společně s hormonálními a dalšími regulačními mechanismy.
A to je dobře. Stres totiž není automaticky náš nepřítel. Bez schopnosti mobilizovat energii bychom obtížně zvládaly náročné situace, reagovaly na nebezpečí nebo se připravovaly na důležité výzvy.
Jenže naše tělo nereaguje pouze na skutečný požár. Reaguje také na časový tlak, konflikty, nejistotu, nedostatek spánku nebo množství povinností, které se na nás valí ze všech stran.
Ráno spěcháme, v práci řešíme několik věcí najednou, odpoledne organizujeme rodinu a večer přemýšlíme, na co jsme zapomněly. Když si konečně sedneme, naše hlava už sice ví, že dneska nikam nemusíme, ale tělo jako by tuto informaci ještě nedostalo.
A tak mu ji pošleme znovu. Tentokrát důrazněji: „Tak už se konečně uklidni!“
Což je asi stejně účinné jako křičet na požární alarm, aby přestal houkat.
Schopnost vracet se po zátěži k odpočinku totiž není jen otázkou vůle. Ovlivňuje ji tělesný stav, předchozí zkušenosti, kvalita spánku, vztahy i prostředí, ve kterém žijeme.
Někdy pomůže pohyb, jindy odpočinek, přirozený dech, bezpečný vztah nebo snížení množství podnětů. A někdy potřebujeme změnit samotné podmínky, které nás v dlouhodobém napětí udržují.
Pokud celý den běháme s pomyslným hasicím přístrojem od jednoho problému k druhému, možná nepotřebujeme další lekci správného dýchání. Možná potřebujeme zjistit, proč u nás pořád něco hoří.
Dobrá regulace nervového systému totiž neznamená být neustále klidná. Znamená dokázat se přiměřeně aktivovat, když je to potřeba, a postupně se vracet k odpočinku, když nárok pomine.
Mezi kontrolou a odevzdáním
V první životní kompetenci Somatic Life Design™ pracuji s jednou zajímavou polaritou. Na jedné straně stojí držení: pevnost, kontrola, připravenost a odpovědnost. Na druhé povolení: odpočinek, opora, spočinutí a důvěra.
Mohlo by se zdát, že cílem je přestat všechno kontrolovat a naučit se dokonale uvolnit. Jenže ani to by nebyla úplně dobrá cesta.
Představ si třeba situaci, kdy jdeš po rušné ulici s malým dítětem. Zatímco ty sleduješ provoz a přemýšlíš, kdy bezpečně přejít, dítě právě objevilo něco naprosto fascinujícího na druhé straně silnice a rozhodlo se tam okamžitě vyrazit.
V takové chvíli není úplně nejlepší nápad odevzdat se proudu života a důvěřovat, že vesmír všechno zařídí. Mnohem užitečnější je dítě pevně chytit za ruku, rozhlédnout se a bezpečně přejít.
Ale jakmile jste v parku, daleko od silnice, situace se mění. Už nemusíš být ve stejné pohotovosti, můžeš zpomalit a dovolit dítěti, aby si chvíli samo hrálo. A možná si dokonce sednout na lavičku a jen se dívat kolem sebe.
Podobně je to i v životě. Někdy je potřeba zabrat, rozhodnout se a převzít odpovědnost. Jindy naopak přestat tlačit, přijmout pomoc nebo dovolit věcem, aby se chvíli vyvíjely bez našeho neustálého zásahu.
A někdy ještě povolit nemůžeme, protože nám chybí základní opora. Možná tedy nepotřebujeme více odvahy k odevzdání, ale nejprve bezpečnější podmínky, pomoc nebo jasnější hranice.
Skutečná svoboda podle mě neleží ani v neustálé kontrole, ani v úplném odevzdání. Leží v možnosti volby. V tom, že dokážeme rozpoznat, kdy potřebujeme vlastní sílu, kdy je možné povolit a kdy potřebujeme změnit podmínky, abychom se vůbec mohly uvolnit.
A co když nás samotný odpočinek znervózňuje?
Možná už se ti stalo, že ses konečně zastavila. Měla jsi dost času, nikdo po tobě nic nechtěl a všechny podmínky pro příjemný odpočinek byly splněné. Jenže místo očekávaného klidu přišel neklid.
Najednou se začaly objevovat myšlenky, které během dne nebylo kdy slyšet. Možná sis uvědomila vlastní únavu, možná ses cítila zvláštně nejistá. Jako by se někde uvnitř ozvalo: „Počkej. A kdo to teď všechno hlídá?“
Psychologové Frederick Heide a Thomas Borkovec už v osmdesátých letech zkoumali jev označovaný jako relaxation-induced anxiety, tedy úzkost vyvolanou relaxací. U některých lidí mohou relaxační techniky paradoxně přechodně zvýšit napětí nebo úzkost.
Je to důležitá připomínka, že uvolnění nemůžeme vždycky jednoduše přikázat. Zavřené oči, úplná nehybnost nebo hluboký dech nemusejí být pro každého tou nejlepší cestou.
Někdo potřebuje nejprve vnímat prostor kolem sebe. Jinému pomůže pomalý pohyb, opora zad, otevřené oči nebo přítomnost člověka, vedle kterého se cítí bezpečně.
A někdy potřebujeme především změnit podmínky svého života. Pokud žena dlouhodobě spí jen několik hodin, pracuje v neúnosném tempu nebo nese téměř všechnu péči o domácnost, samotná relaxační technika její problém nevyřeší.
Někdy totiž není nejdůležitější otázkou, jak se naučit lépe odpočívat, ale proč vlastně nemáme dost prostoru k odpočinku.
Schopnost uvolnění proto není jen otázkou práce s tělem. Patří k ní také schopnost poznat, kdy potřebujeme odpočinek, kdy pomoc a kdy skutečnou změnu životních podmínek.
A někdy je také potřeba připustit, že problém nemusí být v naší nedostatečné schopnosti zvládat stres. Možná je toho na nás zkrátka příliš.
Což je sice méně atraktivní vysvětlení než další převratná metoda osobního rozvoje, ale občas podstatně užitečnější.
Důvěra neznamená, že se nic špatného nestane
Je svět přátelské místo? Na to samozřejmě neexistuje jednoduchá odpověď.
Svět nám nabízí blízkost, podporu, radost a nádherné zkušenosti. Ale také nejistotu, ztráty a situace, které jsme si nevybraly.
Důvěra v život proto podle mě nemůže znamenat přesvědčení, že se nám nic zlého nestane. Ani že všechno, co přichází, je pro nás dobré. Taková představa by byla nejen naivní, ale někdy také nebezpečná.
Zajímavější mi připadá důvěra, která dokáže existovat i vedle nejistoty. Mohu nevědět, co bude dál, a přesto udělat další krok. Mohu nemít všechno pod kontrolou, a přesto hledat dostupnou oporu. Mohu přijmout, že některé věci neovlivním, aniž bych se vzdala odpovědnosti za ty, které ovlivnit mohu.
A někdy se také mohu rozhodnout, že si nenechám ubližovat a z prostředí, které pro mě není bezpečné, odejdu.
Důvěra totiž neznamená vzdát se vlastního úsudku. Znamená postupně rozvíjet schopnost být ve světě, který není dokonale předvídatelný, aniž bychom musely neustále kontrolovat úplně všechno.
To je něco, co se můžeme učit celý život a co se v různých životních obdobích může proměňovat. Někdy se cítíme pevné a bezpečné, jindy se dostaneme do situace, která naši důvěru pořádně prověří.
Není tedy cílem stát se člověkem, kterého už nikdy nic nerozhodí. Možná je mnohem cennější postupně rozvíjet schopnost hledat oporu, orientovat se v nejistotě a reagovat na to, co život skutečně přináší.
Musíme opravdu držet celý svět?
V této otázce vidím také krásný filozofický a duchovní rozměr. V křesťanské tradici například nacházíme motiv důvěry, odevzdání a spočinutí.
Nemusíme všechno vytvářet vlastní silou, mít odpověď na každou otázku ani nést odpovědnost za celý svět.
To samozřejmě neznamená přestat jednat nebo čekat, že se věci vyřeší samy. Spíše rozlišovat, kde končí naše odpovědnost a kde začíná prostor pro důvěru.
Pro věřícího člověka může být taková důvěra spojena se vztahem k Bohu. Pro jiného s blízkými vztahy, vlastní schopností reagovat nebo s vědomím, že nemusí znát celou cestu, aby mohl udělat další krok.
Mně na tom připadá podstatná ještě jedna věc. Důvěra nemusí být něco, co si jednou provždy vybudujeme a pak už nikdy neztratíme. Může být každodenním rozhodováním, kdy se spolehnout na vlastní sílu, kdy přijmout pomoc a kdy připustit, že některé věci zkrátka nemáme ve svých rukou.
Co se stane, když přestanu věřit, že všechno musí záviset pouze na mně? Možná se neobejdu bez odvahy, ale možná už nebudu potřebovat tolik kontroly.
A možná právě tehdy zjistím, že některé věci se docela dobře dějí i bez mého osobního vedení. Což může být pro naši vnitřní ředitelku poněkud nepříjemné zjištění, ale pro zbytek organismu docela úleva.
Spočinutí: dokážu se nechat nést?
V Somatic Life Design™ pracuji s tělesným tvarem, kterému říkám Spočinutí. Má podobu uvolněného lehu na zádech, známého také z jógy jako šavásana.
Na první pohled nejde o nic složitého. Lehneš si na podložku a neděláš vůbec nic. Což je, jak se ukazuje, pro některé z nás jedna z nejnáročnějších disciplín.
Protože i vleže máme někdy potřebu něco držet. Napjatá ramena, stažené břicho, sevřenou čelist. A především představu, že pokud přestaneme všechno kontrolovat, svět se pravděpodobně zhroutí.
Jenže podložka nás nese, i když se o to nijak zvlášť nesnažíme. Nemusíme ji přemlouvat, nemusíme si její oporu zasloužit a dokonce nemusíme ani správně relaxovat.
Můžeme jen postupně objevovat, kolik úsilí už v danou chvíli není potřeba. Někdy zjistíme, že můžeme povolit ramena. Jindy potřebujeme podložit kolena, změnit polohu nebo nechat oči otevřené. A někdy se uvolnit nedokážeme. I to je důležitá informace.
Smyslem Spočinutí není dosáhnout dokonalého klidu, ale prozkoumat vlastní vztah k opoře, kontrole a důvěře.
Co právě držím? Co už držet nemusím? A co se stane, když dovolím, aby mě alespoň na chvíli neslo něco jiného než moje vlastní úsilí?
Právě to mě na práci s tělem tolik zajímá. Někdy totiž dokážeme celé hodiny přemýšlet o tom, že bychom měly méně kontrolovat, více důvěřovat a naučit se přijímat pomoc. A pak si lehneme na podložku a zjistíme, že se nedokážeme přestat držet ani vlastním břichem.
Najednou máme možnost prozkoumat všechny ty velké myšlenky prostřednictvím velmi konkrétní a obyčejné zkušenosti. Tělo zaujímá jednoduchý tvar, ale my v něm můžeme objevovat mnohem širší životní postoj.
Malý experiment: Povol o deset procent
Zkus si na chvíli pohodlně sednout. Nemusíš zavírat oči ani nijak měnit dech. Nejprve si všimni prostoru kolem sebe a opory, kterou ti poskytuje židle nebo zem. Potom zaměř pozornost na jednu část těla, třeba na ramena, ruce nebo čelist.
Nesnaž se ji hned uvolnit. Jen si všimni, jaké napětí v ní právě je, a potom zkus povolit opravdu jen nepatrně. Třeba o deset procent. Ne úplně, ne dokonale. Jen tolik, kolik je ti příjemné.
Chvíli pozoruj, jestli se něco změnilo. Možná ano, možná ne. A možná zjistíš, že některá část těla potřebuje zůstat aktivní. To je také v pořádku.
Potom si můžeš položit podobnou otázku ve svém životě. Co právě držím příliš pevně? Je to skutečně moje odpovědnost? O co nebo o koho se mohu opřít? A co by se stalo, kdybych dnes alespoň jednu věc nemusela zvládnout úplně sama?
Možná tě napadne úplná drobnost. Neodpovědět okamžitě na zprávu, požádat někoho o pomoc, přestat kontrolovat něco, co už může dobře fungovat i bez tebe. Nebo si prostě dopít čaj, aniž bys mezitím musela zvládnout dalších pět úkolů.
Smyslem není udělat další věc správně, ale získat zkušenost, že mezi automatickou reakcí a vlastním rozhodnutím může existovat prostor. A právě v tomhle prostoru někdy začínají docela důležité změny.
Proč v Somatic Life Design™ začínáme právě uvolněním?
Když jsem vytvářela Somatic Life Design™, bylo pro mě důležité, aby celá cesta nezačínala výkonem. Žádným seznamem cílů ani plánem, jak se stát dokonalejší verzí sebe sama, ale schopností uvolnit se.
Pokud totiž žijeme v neustálém napětí, může být obtížné poznávat, co skutečně potřebujeme, co chceme změnit a jaké možnosti máme.
V mém přístupu proto první životní kompetence vytváří základ pro všech 27 následujících. Neznamená to, že se musíme nejprve dokonale uvolnit a teprve potom můžeme začít žít. Učíme se rozlišovat mezi úsilím a oporou, kontrolou a důvěrou, aktivitou a spočinutím. A především získávat větší svobodu mezi těmito póly přecházet.
Uvolnění nevnímám jako vrozenou vlastnost, kterou některé ženy mají a jiné ne. Je to schopnost, kterou můžeme rozvíjet: všímat si vlastního napětí, rozpoznávat své potřeby, hledat dostupnou oporu a postupně měnit způsoby jednání, které nám už neslouží.
Právě proto ve své metodě propojuji sebeporozumění s konkrétní zkušeností a jednáním. Používám k tomu model MOST: Moudrost, Opora, Skutek a Trénink.
Moudrost nám pomáhá porozumět tomu, co se děje. Opora vytváří podmínky, ve kterých můžeme zkoušet něco nového. Skutek převádí uvědomění do konkrétního jednání a Trénink nám umožňuje nové zkušenosti postupně začleňovat do běžného života.
Někdy taková změna začíná tím, že povolíme ramena. Jindy tím, že požádáme partnera, aby převzal část odpovědnosti. A někdy zjištěním, že už dávno nemusíme nikomu dokazovat, kolik toho dokážeme zvládnout.
Což mimochodem může být docela převratné zjištění pro člověka, který si na své schopnosti všechno zvládat zakládal posledních dvacet let.
Možná totiž nepotřebujeme být ještě výkonnější, odolnější a schopnější. Možná už těch schopností máme dost a potřebujeme se naučit používat je také ve svůj vlastní prospěch.
A co ten vystydlý čaj?
Vraťme se ještě na chvíli k našemu odpočinku.
Sedíš v křesle, před sebou máš čaj a konečně chvíli, kdy nemusíš nic řešit. Napadne tě, že bys mohla zapnout pračku. Potom si vzpomeneš na zprávu, na kterou jsi neodpověděla. A vzápětí se začne ozývat známý hlas, který ti připomíná, že bys ten čas přece mohla nějak rozumně využít.
Jenže tentokrát si toho všimneš a místo okamžitého vstávání se sama sebe zeptáš, jestli to opravdu musíš udělat právě teď.
Třeba zjistíš, že ano. Že je něco skutečně důležité a chceš tomu věnovat pozornost. A třeba zjistíš, že ne. Že pračka může počkat, zpráva nemusí být zodpovězená během následujících pěti minut a svět se pravděpodobně nezhroutí, když si chvíli posedíš.
Možná si tedy znovu pohodlně opřeš záda, vezmeš do ruky hrnek a napiješ se.
Ne proto, že ses konečně naučila dokonale odpočívat nebo že už tě nikdy nenapadne, co všechno bys ještě mohla udělat. Ale protože tentokrát dokážeš rozpoznat, že máš na výběr.
A možná právě v tom spočívá jedna z nejdůležitějších podob uvolnění. Ne v tom, že všechno pustíme, ale v tom, že už nemusíme držet víc, než je právě potřeba.
Že můžeme být zodpovědné, aniž bychom musely odpovídat za úplně všechno. Můžeme mít věci rády uspořádané, a přitom dovolit životu, aby nás občas překvapil. A můžeme se na chvíli zastavit, aniž bychom si to musely nejprve zasloužit.
Možná nemusíme mít celý svět pod kontrolou, abychom se v něm mohly cítit doma.
A ten čaj? Tentokrát ho možná dokonce stihneš vypít teplý.
Když porozumění samo nestačí
Někdy nám stačí nová myšlenka, zajímavá zkušenost nebo chvíle, kdy si uvědomíme něco, co jsme dosud přehlížely. Jindy už velmi dobře víme, co potřebujeme změnit, ale přesto se v každodenním životě vracíme ke stejným způsobům jednání.
Právě v takových chvílích může být užitečné mít prostor, ve kterém se můžeme zastavit, lépe porozumět tomu, co se v našem životě odehrává, a začít hledat nové možnosti.
V individuálním koučinku propojuji rozhovor, hlubší sebeporozumění, práci s tělem a konkrétní kroky, které pomáhají přenášet nové zkušenosti do každodenního života. Společně můžeme prozkoumat, co se ti nedaří změnit, jaké možnosti už máš k dispozici a co potřebuješ, abys mohla začít jednat jinak.
Pokud tě zajímá, jakým způsobem pracuji, můžeš se podívat na individuální koučink nebo se seznámit s autorskou metodou Somatic Life Design™. A pokud ráda objevuješ nové souvislosti prostřednictvím čtení, najdeš na blogu další články věnované tělu, vztahům, našim potřebám a vědomé tvorbě života.
Tereza Kovačovič
Integrativní koučka, lektorka jógy a autorka metody Somatic Life Design™
Z hlavy do těla. Z těla do života.
Odborné souvislosti a literatura
Erikson, Erik H. (2022). Dětství a společnost. Praha: Portál.
Bowlby, John (2023). Vazba: Teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem. Praha: Portál.
Perls, Frederick S., Hefferline, Ralph F., Goodman, Paul (2004). Gestalt terapie: Vzrušení lidské osobnosti a její růst. Praha: Triton.
Madigan, Sheri a kol. (2024). Maternal and paternal sensitivity: Key determinants of child attachment security examined through meta-analysis. Psychological Bulletin, 150(7), 839–872. DOI: 10.1037/bul0000433.
McEwen, Bruce S. (1998). Protective and damaging effects of stress mediators. The New England Journal of Medicine, 338, 171–179.
Heide, Frederick J., Borkovec, Thomas D. (1983). Relaxation-induced anxiety: Paradoxical anxiety enhancement due to relaxation training. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 51(2), 171–182. DOI: 10.1037/0022-006X.51.2.171.
Heide, Frederick J., Borkovec, Thomas D. (1984). Relaxation-induced anxiety: Mechanisms and theoretical implications. Behaviour Research and Therapy, 22(1), 1–12. DOI: 10.1016/0005-7967(84)90027-5.
