Jsem hrdinka a vykračuji na dobrodružnou cestu
SOMATIC LIFE DESIGN™ · ÚVODNÍ TÉMA 00
O tom, proč změna nezačíná ve chvíli, kdy máme jasno, co nám může nabídnout stará mapa Cesty hrdinky a proč skutečný příběh nekončí vykročením, ale návratem do života, který žijeme každý den.
Na notebooku máš otevřenou stránku s přihláškou na studium, o kterém přemýšlíš už několik měsíců. Všechna políčka jsou vyplněná, motivační dopis prošel několika verzemi a kurzor čeká na posledním tlačítku.
Odeslat.
Sedíš u kuchyňského stolu, vedle počítače stojí hrnek s čajem a z vedlejšího pokoje je slyšet televize. Děti jsou doma, zítra jdeš normálně do práce, v koupelně čeká pračka plná prádla a celý tvůj dosavadní život pokračuje naprosto nerušeně dál, což je vzhledem k významu, který právě přikládáš jednomu malému tlačítku na obrazovce, skoro neslušné.
Studium tě láká dlouho. Kdykoli o něm čteš, něco v tobě ožije a snadno si představíš, kam by tě mohlo posunout. Současně velmi dobře víš, že by znamenalo další práci, peníze, víkendy pryč a dost pravděpodobně také několik večerů, kdy budeš nadávat sama sobě, proč sis místo dalšího vzdělávání nekoupila permanentku do sauny.
Přihlášku tedy zase zavřeš.
Nesmažeš ji. Jen ji odložíš.
Za týden ji otevřeš znovu.
Podobně podle mě začíná velká část důležitých změn. Ne fanfárou, osudovým rozhodnutím ani okamžikem, kdy se nám celý další život poskládá před očima v dokonale zaostřeném obrazu. Spíš se něco nenápadně vrací, přitahuje pozornost a postupně získává takovou váhu, že už nejde úplně dobře předstírat, že jsme si toho nevšimly.
Právě proto mám ráda starý obraz Cesty hrdinky.
Ne proto, že bych chtěla z každého pracovního rozhodnutí dělat mytickou výpravu a z každého problému draka, kterého je potřeba porazit. Přitahuje mě na něm něco mnohem obyčejnějšího: staré příběhy dávno před vznikem psychologických příruček zachytily, že proměna mívá svůj rytmus a že jeho součástí zdaleka není jen odvážné vykročení.
Patří k němu také dlouhé sezení před tlačítkem Odeslat.
Nejdřív existuje svět, který už známe
Joseph Campbell ve své práci o mýtech různých kultur popsal základní oblouk hrdinského příběhu jako odchod ze známého světa, zkušenost v prostoru, který už tak dobře neznáme, a následný návrat. Jeho původní pojetí je ve skutečnosti mnohem volnější než populární diagramy s přesně očíslovanými kroky, které z Cesty hrdiny později vznikly. Campbellův základ tvoří tři velké pohyby: oddělení, iniciace a návrat.
Pro náš život mi na tom připadá nejcennější právě to, co se odehrává ještě před odchodem.
Hrdinka totiž nestojí na začátku prázdného života.
Už něco vybudovala. Někam patří, něco umí, s někým žije, za něco odpovídá a mnoho věcí ve svém světě nechce opustit vůbec. Žena od kuchyňského stolu tedy není nešťastná troska čekající na záchranu. Má práci, kterou zná, lidi, které má ráda, rodinný život a zkušenost, o niž rozhodně nechce přijít jen proto, že ji začalo přitahovat něco dalšího.
Považuji to za důležitou opravu jedné oblíbené představy osobního rozvoje, podle níž opravdové změně téměř povinně předchází odhalení, že jsme dosud žily nějaký falešný život. Následuje tlustá čára, osvobozující rozhodnutí a konečně „nové já“.
Skutečný život bývá podstatně zajímavější.
Často nechceme staré zahodit. Jen už v něm potřebujeme něco jinak uspořádat. To, co nás živilo před deseti lety, nás dnes nemusí živit stejným způsobem; role, kterou jsme dlouho zvládaly bez velkého přemýšlení, může začít být těsná a dobře fungující uspořádání se v určité etapě prostě přestane potkávat s člověkem, kterým jsme mezitím staly.
Ke změně tedy nemusíme dojít až ve chvíli, kdy je všechno nesnesitelné.
Některé věci nejsou špatně.
Jen nám přestanou stačit.
A právě tehdy se ve známé krajině objeví cesta, kterou jsme tam ještě nedávno vůbec neviděly.
Volání nemusí přicházet s návodem k použití
V hrdinských příbězích se objeví volání k dobrodružství, což zní výrazně vznešeněji než způsob, jakým podobné věci obvykle probíhají v kuchyni, autě nebo během porady.
Žádný hlas nám neoznámí, že je čas vstoupit do další etapy.
Spíš se přistihneme u stejné myšlenky podruhé, popáté a podesáté. Zpozorníme při tématu, které jsme dřív přecházely. Něčí vyprávění v nás zanechá zvláštní směs radosti a závisti. Činnost, při níž jsme několik let automaticky fungovaly, nás začne stát překvapivě mnoho energie, zatímco u něčeho jiného náhle cítíme živost, kterou jsme dlouho nezažily.
V gestaltovém přístupu je mi blízká představa figury, která postupně vystupuje z pozadí. V každém okamžiku na nás působí obrovské množství podnětů, jen některé ovšem získají větší význam a přitáhnou pozornost natolik, že s nimi začneme být skutečně v kontaktu.
Tohle je pro mě mnohem přesnější obraz začátku změny než okamžité stanovování cíle.
První signál ještě není příkaz k akci.
Žena, kterou najednou fascinuje jiná práce, nemusí okamžitě měnit profesi; může ji přitahovat její tvořivost, větší svoboda nebo úplně jiný rytmus dne. Člověk unavený ze svého zaměstnání zase nemusí nutně potřebovat nové zaměstnání, pokud už několik let dělá práci za tři lidi, bere telefon večer a vlastní dovolenou používá hlavně k tomu, aby vyřídil věci, na které během roku nebyl čas.
Dobré volání tedy nepovažuji za hotovou odpověď.
Je to něco, čemu stojí za to věnovat pozornost.
A právě tady začíná být celý příběh zajímavý, protože po prvním nadšení se zpravidla dostaví část, která vypadá méně poeticky a zato překvapivě rozumně.
Pochybnosti nejsou chyba v programu
Když jsem o Cestě hrdinky psala před lety, měla jsem mnohem větší tendenci zacházet se strachem jako s bránou, kterou je třeba překročit. Dnes mi takový pohled připadá zbytečně jednoduchý.
Naše žena uvažující o studiu se totiž nebojí jedné věci.
Část její nejistoty souvisí s tím, že už dlouho nestudovala a neví, jestli na to ještě „má“. Vedle toho existuje úplně reálná otázka peněz, protože školné není malé. Studium zabere několik víkendů, takže bude potřeba změnit část rodinného provozu, a v práci právě začíná období, které bývá každoročně náročné.
Všechno se může subjektivně slít do jediného pocitu: bojím se.
Jenže některá obava potřebuje zkušenost a trochu odvahy, zatímco jiná potřebuje kalkulačku.
Právě v tom pro mě spočívá podstatný rozdíl mezi prostým povzbuzováním a Life Designem. Nezajímá mě, jak člověka přesvědčit, aby se strachu zbavil a konečně vykročil. Mnohem víc mě zajímá, co jeho váhání skutečně obsahuje a co z toho potřebuje vzít vážně.
Strach může držet starou hranici, která už dávno nedává smysl. Umí ale také upozornit na nedostatek opory, přetížení nebo riziko, jež by bylo poněkud nerozumné přemalovat afirmací.
A právě tady se původní obraz osamělého hrdiny začíná proměňovat.
Na dobré cestě se člověk nemusí zachránit sám
Klasické hrdinské příběhy kupodivu velmi dobře vědí něco, na co jsme v moderní představě silného člověka trochu zapomněly: hrdina obvykle potřebuje pomocníky.
Někdo přinese informaci, jiný nabídne úkryt, cestu usnadní kouzelný předmět nebo rada člověka, který už část krajiny zná.
Přesto se v běžném životě často chováme, jako by přijetí pomoci snižovalo hodnotu celé výpravy.
Zvlášť ženy dokážou v disciplíně „to zvládnu sama“ podat téměř profesionální výkon. Bez větších problémů pečují o děti, domácnost, klienty, rodiče, domácí zvířata a všechny živé organismy v dostupném okruhu, ale při představě, že by někdo převzal část jejich vlastní zátěže, začnou velmi rychle vysvětlovat, že to přece ještě není potřeba.
Naše žena nakonec o studiu začne mluvit doma. Nepronese slavnostní řeč o novém životním poslání; vysvětlí prostě, proč ji studium láká a co by znamenalo pro jejich společný čas. Některé obavy se ukážou jako menší, než čekala, jiné naopak získají konkrétní podobu. Rodina se bude muset domluvit na několika praktických věcech, školné bude vyžadovat zásah do rozpočtu a jeden večer v týdnu už zkrátka nebude možné zaplnit dalšími povinnostmi.
Sen se při setkání s realitou trochu zmenší.
A právě tím začne být uskutečnitelnější.
Hrdinka, jak jí rozumím v Somatic Life Design™, proto není žena, která statečně dokáže všechno sama. Je to žena, která se učí rozeznávat vlastní odpovědnost a současně přijímat oporu tam, kde ji cesta potřebuje.
Čas, peníze, zdraví, vztahy nebo tělesná kapacita nejsou nudnou přízemní protiváhou velkým snům.
Jsou materiálem, ze kterého svůj život opravdu tvoříme.
Jenže jednou už nestačí dál přemýšlet
O několik dní později sedí žena znovu u notebooku a přihlášku skutečně odešle.
V kuchyni se nic nezmění. Hrnek stojí na stejném místě a za deset minut bude s velkou pravděpodobností řešit něco, co s její hrdinskou cestou vůbec nesouvisí.
Přesto se stala důležitá věc.
Změna získala kontakt s realitou.
Právě tenhle okamžik označuje hrdinská mapa jako překročení prahu. Nemusí však mít podobu dramatického rozhodnutí, po kterém už není cesty zpět. Vlastně mám mnohem raději takové prahy, které jsou dostatečně skutečné, aby nám poskytly zkušenost, a zároveň dostatečně přiměřené, aby nás nenutily vsadit všechno na jeden pokus.
Odeslat přihlášku není totéž jako změnit profesi.
Je to krok, díky němuž už žena nemusí další tři měsíce řešit hypotetickou otázku, jestli by vůbec zvládla přijímací řízení.
Brzy bude mít skutečná data.
A přesně tady do Cesty hrdinky vstupuje tělo mnohem zajímavějším způsobem než jako ilustrace nějaké psychologické teorie.
Příběh, který píšeme tělem
Na lekcích Life Design Flow pracuji s podobnými tématy pohybem. Ne proto, že bych chtěla každé životní dilema převést na jógovou pozici, ale protože tělesná zkušenost dokáže velmi jednoduše ukázat princip, o kterém bychom jinak mohly půl hodiny mluvit.
Představ si obyčejný stoj.
Obě chodidla jsou na zemi a váha se mezi nimi rozkládá tak samozřejmě, že tomu většinou nevěnujeme žádnou pozornost. Jakmile však chceme vykročit, musí se něco změnit ještě předtím, než se druhá noha odlepí od podlahy. Váhu přesuneme, tělo se přizpůsobí a na velmi krátký okamžik už nestojíme tak jako před chvílí, ale ještě nejsme v novém kroku.
Je v tom nepatrná nejistota.
A zároveň nádherná připomínka, že krok nevzniká pouze pohybem dopředu. Vzniká také díky tomu, že se máme o co opřít.
Když stejný princip zkoušíme v nízkém výpadu, Bojovníku nebo jednoduché rovnovážné pozici, ukáže se ještě něco dalšího. Velikost kroku dramaticky mění naši zkušenost. Příliš dlouhý postoj může vést k tomu, že se celé tělo snaží hlavně přežít pozici, zatímco o několik centimetrů menší vzdálenost dovolí znovu dýchat a hledat skutečnou stabilitu.
Směr přitom zůstává stejný.
Změnila se jen velikost kroku.
V životě na to zvláštním způsobem zapomínáme. Když nějaký plán neunášíme, velmi rychle zkoumáme svoji disciplínu, motivaci a vůli, přestože problém může být mnohem praktičtější: postavily jsme se příliš daleko.
Úprava kroku pak není rezignací na cestu.
Je její součástí.
Podobně funguje opora. Když při rovnovážné pozici položíme ruku na stěnu, neztrácí tím pohyb význam. Naopak se často objeví prostor pro zkušenost, která bez podpory vůbec nemohla vzniknout, protože celé tělo řešilo pouze riziko pádu.
Tohle je pro mě somatická Cesta hrdinky.
Ne závod přes stále náročnější ásany a už vůbec ne lekce, během níž si máme dokázat, jak jsme statečné. Je to zkoumání vztahu mezi oporou a pohybem, mezi nejistotou a přizpůsobením, mezi vlastním směrem a schopností reagovat na to, co se právě děje.
Tělo v tom není věštkyně.
Když se mi při určité představě sevře žaludek, neznamená to automaticky, že tam nemám jít. Mohu mít strach, protože mi na věci záleží, protože připomíná starou zkušenost nebo protože jsem zrovna unavená a hladová. Tělesný vjem je důležitá informace, nikoli rozsudek.
V Somatic Life Design™ proto tělesnou zkušenost skládáme vedle faktů, hodnot, vztahových souvislostí a konkrétních podmínek života. Teprve společně vytvářejí obraz, podle kterého má smysl rozhodovat.
Za prahem čeká realita
Žena se dostane na studium a první týdny jsou skvělé. Učení ji baví, potká nové lidi a začíná mít velmi příjemný pocit, že se přece jen vydala správným směrem.
Potom dorazí listopad.
Některé předměty jsou mnohem méně zajímavé, než čekala. V práci se nahromadí povinnosti, jedno dítě onemocní a rodinná dohoda o volných víkendech vypadala na začátku semestru podstatně jednodušeji než ve chvíli, kdy mají tři lidé současně odlišnou představu o sobotním programu.
Tady se cesta stává skutečně užitečnou.
Protože pokud budeme všechny komplikace chápat jako zkoušky, které přišly proto, aby prověřily naši odhodlanost, může nám hrdinský příběh začít spíš škodit.
Ne každou překážku máme překonat.
Část nepohodlí patří k učení a nepotřebuje okamžitou opravu. Některý problém však ukáže, že jsme podcenily podmínky a potřebujeme je změnit. Jindy získáme tak zásadní novou informaci, že začne dávat smysl změnit směr celé cesty.
Tři naprosto odlišné situace mohou zvenčí vypadat stejně: nejde mi to.
Moudrost nespočívá v tom, že vydržím.
Spočívá v rozlišení.
Právě to se učíme i pohybem. Pozice se může stát náročnou a první impuls bývá přidat úsilí. Když ale na chvíli přestaneme bojovat s představou, jak by pohyb měl vypadat, často zjistíme, že stačí upravit vzdálenost chodidel, použít oporu nebo zvolit jinou variantu a tělo se znovu dostane do situace, ve které se může učit.
Přesně stejné pravidlo potřebuji v životě.
Nejdřív kontakt s realitou.
Teprve potom rozhodnutí, co s ní udělám.
Nejzajímavější část cesty se často ukáže až později
Na začátku se žena bála především studia samotného. Po několika měsících zjistí, že učení vlastně vůbec není problém.
Mnohem složitější je skutečnost, že nový závazek už nejde přidat do života, aniž by z něj něco jiného zmizelo.
A tady začíná její skutečná výprava.
Pokud chce mít volný večer na přípravu, nemůže automaticky přijmout další práci. Když odjíždí na výuku, někdo jiný doma musí část věcí převzít. Pokud nechce celou změnu zaplatit vlastním vyčerpáním, bude muset vystoupit ze své dlouholeté role člověka, který vždycky nějak zařídí, že všechno funguje.
Studium otevřelo téma, kvůli kterému se původně vůbec nepřihlásila.
V hrdinských příbězích se v této části objevuje sestup do neznáma nebo setkání se stínem. Psychologicky můžeme podobnou zkušenost chápat mnohem civilněji: nová situace nám ukáže starý způsob reagování, který ve známém prostředí dlouho nebyl tak dobře vidět.
Právě tady ovšem nechci romantizovat hloubku.
Není potřeba každé téma rozebrat až do dětství a každý limit proměnit v osobní výzvu. Něco potřebuje psychoterapeutický prostor, něco odbornou pomoc a část věcí můžeme jednoduše začít dělat jinak, aniž bychom nejdřív dokonale porozuměly celé historii jejich vzniku.
Cílem není projít co nejdramatičtější proměnou.
Cílem je mít větší svobodu v životě, který skutečně vedeme.
Dar z cesty málokdy vypadá jako pohár pro vítězku
O rok později žena studium dokončí.
Na první pohled je výsledkem diplom, nové znalosti a třeba také další profesní možnost. Když se ale ohlédne po celé cestě, nejdůležitější změna může ležet úplně někde jinde.
Před rokem uměla velmi dobře přidávat.
Nový projekt znamenal, že bude dělat nový projekt a zároveň všechno předchozí. Další povinnost se prostě položila na vrchol už poměrně slušně naložené hromady a celý systém se udržoval v chodu díky zkušenosti, odpovědnosti a občas také čisté zarputilosti.
Během studia se naučila odečítat.
Není to nijak efektní schopnost, přesto dokáže výrazně změnit kvalitu života. Něco přestane dělat. Část odpovědnosti nechá na druhých. Odmítne práci, na kterou nemá kapacitu, ještě předtím, než ji přijme a další tři týdny nenávidí.
Svět se přitom nepřestane otáčet.
Tohle je pro mě dar v mnohem zajímavějším významu než vítězství na konci příběhu.
Žena se nestala jiným člověkem.
Rozšířila se paleta reakcí, které má k dispozici.
A právě s tím se potřebuje vrátit domů.
Bez návratu je cesta jen velmi zajímavý výlet
Tuhle část Campbellovy mapy mám čím dál raději. Hrdinská cesta nekončí získáním daru; podstatný je také návrat do světa, ze kterého člověk odešel. Joseph Campbell Foundation připomíná, že právě návrat tvoří jednu ze tří základních částí celé cesty, nikoli jen krátký dovětek po hlavním dobrodružství.
Osobní rozvoj má přitom přirozenou slabost pro velké okamžiky.
Silný rozhovor. Pobyt. Rozhodnutí. Pocit, že nám něco zásadního došlo.
Jenže vlastní život nás většinou čeká o pár hodin později doma a není nijak zvlášť ohromen tím, co všechno jsme si uvědomily.
Ve středu ráno se pořád musí vstát.
Někdo nemůže najít klíče, pracovní e-mail označený jako urgentní dorazí přesně ve chvíli, kdy jsme se rozhodly chránit svoje hranice, a krásné poznání o důležitosti odpočinku dostane praktickou podobu otázky, zda opravdu zavřeme notebook, přestože tam ještě něco zůstalo.
Právě tady podle mě začíná skutečná integrace.
Ne ve chvíli, kdy něco pochopíme.
Ve chvíli, kdy se naše pochopení začne nenápadně objevovat v běžném jednání.
Žena se vrátí ze své cesty a při další pracovní nabídce poprvé neodpoví okamžitě. Podívá se do kalendáře, promyslí svoji kapacitu a dá si čas.
To nevypadá jako velké vítězství.
Přesto se celý příběh právě dostal domů.
Cesta se naštěstí nechová jako powerpointová prezentace
Kdyby lidská změna probíhala úhledně, začaly bychom voláním, vyřešily pochybnosti, našly oporu, statečně vykročily, prošly přesně dávkovanou sérií zkoušek a po zaslouženém návratu bychom mohly dané téma označit jako dokončené.
Reálný život má jiné dramaturgické ambice.
K určité otázce se několikrát vrátíme, při jedné životní změně zažijeme překvapivě snadný začátek a obtížný návrat, jindy budeme půl roku stát před prahem a všechno další se potom odehraje poměrně rychle.
Jedna žena může současně procházet několika podobnými cestami. V práci něco začíná, ve vztahu přehodnocuje dávné uspořádání a v oblasti vlastního zdraví se už několik měsíců snaží dostat staré poznání do běžného týdne.
Proto mě nezajímá, jestli se dokážeme přesně zařadit do správné fáze.
Mapa má smysl tehdy, když nám pomůže přestat každou nejistotu interpretovat jako vlastní selhání.
Návrat není automaticky krok zpět.
Zdržení nemusí znamenat slabost.
A slepá ulička má někdy větší informační hodnotu než další kilometr po cestě, kterou jsme si původně naplánovaly.
Proč Cestou hrdinky začíná celý Somatic Life Design™
Právě z tohoto důvodu stojí Cesta hrdinky před sedmi branami a 28 kompetencemi Somatic Life Design™.
Téma 00 není další kompetencí, kterou je potřeba zvládnout.
Je mapou celého ročního procesu.
Během dalších témat budeme vstupovat do zdraví, hojnosti, úspěchu, vztahů, času a prostoru, moudrosti i krásy. Budeme se dívat na konkrétní životní schopnosti a zkoušet je nejen pochopit, ale postupně je dostávat do těla, rozhodování, vztahů a obyčejných dnů.
Byla bych ale velmi nerada, kdyby z osmadvaceti témat vznikl nový seznam věcí, které má správně rozvinutá žena na konci roku umět.
Tak můj Life Design nevypadá.
Některé téma už dávno žijeme, jen jsme mu nikdy nedaly jméno. Jiné nás zasáhne okamžitě a jeho skutečné začlenění potrvá půl roku. K něčemu se vrátíme z úplně jiného místa než před několika měsíci a teprve tehdy pochopíme, proč nám to napoprvé připadalo vzdálené.
Roční cesta tedy nemá být přímkou, po které stále stoupáme.
Je to krajina.
A Cesta hrdinky nám na začátku dává mapu, díky níž se v ní nemusíme ztratit pokaždé, když cesta udělá zatáčku.
Mezi tím, co víme, a tím, co skutečně žijeme
Právě na tomto místě vznikl jeden ze základních principů celé metody.
Za roky práce se ženami jsem totiž nesčetněkrát viděla situaci, kdy klientka svému tématu rozuměla velmi dobře. Dokázala přesně popsat problém, znala svoje potřeby, uvědomovala si souvislosti a často také věděla, co by potřebovala dělat jinak.
Jenže její úterní odpoledne vypadalo pořád stejně.
Mezi porozuměním a životem zůstávala mezera.
Právě přes ni v Somatic Life Design™ vede MOST – Moudrost, Opora, Skutek a Trénink.
Moudrost pro mě nezačíná hotovou odpovědí, ale dostatečně přesným kontaktem se skutečností. Opora vytváří podmínky, díky nimž nemusíme všechno provést pouze silou vůle. Skutek přenáší poznání do reality a Trénink z něj nedělá jednorázový hrdinský výkon, ale zkušenost, ze které se můžeme učit.
Na Cestě hrdinky se tento princip objevuje úplně přirozeně.
Žena nejprve zachytí, že se v jejím životě něco mění, a chvíli zjišťuje, co se skutečně hlásí o pozornost. Potom potřebuje vytvořit podmínky, které jí dovolí získat novou zkušenost. Udělá krok a teprve realita jí ukáže, co její plán unesl, co potřebuje upravit a co se cestou naučila.
Žádná z těch částí sama nestačí.
Samotné poznání může zůstat velmi chytrou myšlenkou.
Akce bez opory se snadno změní v další tlak na výkon.
A první krok bez dalšího učení bývá jen jedním zajímavým úterým.
A tak jsme zase u kuchyňského stolu
Za několik let může před stejnou ženou stát úplně jiná otázka. Studium už dávno skončilo, profesní život se nějak vyvinul a tentokrát přichází změna z jiné části krajiny.
Zkušenost z předchozí cesty jí nebude schopná říct, co má udělat.
To by ani neměla.
Přinese jí však něco mnohem užitečnějšího: vzpomínku na vlastní schopnost projít změnou, aniž by předem znala celý její průběh.
Už jednou zažila, že první neklid nemusí okamžitě proměnit v životní projekt, ale nemusí ho ani umlčet jen proto, že se zrovna nehodí do programu. Ví, že pochybnost sama o sobě nerozhoduje, zda je cesta správná, a že dobrá opora může někdy změnit situaci víc než další dávka odvahy.
Zná také ten zvláštní okamžik, kdy se váha přenese z jedné nohy na druhou a stará jistota na chvíli povolí.
Ví, že se může vrátit.
Může upravit krok.
Může se opřít.
A může pokračovat.
Ne proto, že by se přestala bát.
Ale protože už nepotřebuje, aby strach, nejistota nebo oklika rozhodovaly za ni.
Takže znovu sedí u stolu, vedle sebe hrnek s čajem a kolem svůj úplně obyčejný život. Někde uvnitř se právě začíná otevírat další otázka.
Nemusí vědět, kam přesně povede.
Pro tuto chvíli stačí poznat, že začala.
A právě tak dnes rozumím hrdinství.
Ne jako schopnosti všechno zvládnout, překonat vlastní limity a vítězně dojít na konec.
Hrdinka pro mě zůstává v kontaktu se svým životem natolik, aby zaslechla chvíli, kdy se něco začíná měnit. Dokáže si vytvořit oporu, udělat skutečný krok, nechat se zkušeností opravit a nakonec přinést to, co cestou získala, zpátky tam, kde na tom záleží nejvíc.
Do svého vlastního života.
Chceš pokračovat dál?
Pokud chceš lépe poznat samotnou metodu, ze které tento článek vyrůstá, pokračuj na Somatic Life Design™.
Poznat metodu Somatic Life Design™
Pokud tě baví pohled na to, kdo v nás v různých chvílích přebírá řízení, přečti si článek Kdo to ve mně zase převzal řízení? o Vnitřním týmu.
Přečíst článek Kdo to ve mně zase převzal řízení?
Pokud chceš Life Design zažít přímo přes pohyb, tělesná témata podobná Cestě hrdinky jsou součástí pravidelných lekcí Life Design Flow.
Podívat se na Life Design Flow
Pokud chceš začít sama a vlastním tempem, můžeš otevřít Deník Life Designerky, který převádí Life Design témata do otázek, návyků a konkrétního života.
Poznat Deník Life Designerky
A pokud právě stojíš před větší změnou a hledáš podporu pro vlastní cestu, můžeš pokračovat individuálně v Cestě Life Designerky / Life Design koučinku.
Zjistit více o Life Design koučinku
Tereza Kovačovič
Integrativní koučka, lektorka a autorka Somatic Life Design™
Z hlavy do těla. Z těla do života.
Odborné souvislosti a zdroje
Joseph Campbell ve své knize The Hero with a Thousand Faces (1949) popsal základní pohyb monomýtu jako oddělení, iniciaci a návrat. Jeho práce zde slouží jako kulturní a archetypální inspirace, nikoli jako empiricky potvrzený univerzální model lidského vývoje.
Joseph Campbell Foundation – Joseph Campbell and the Hero’s Journey
Maureen Murdock vydala v roce 1990 knihu The Heroine’s Journey jako reakci na Campbellův model a rozšířila rozhovor o hrdinské cestě o specifickou zkušenost žen, vztah k sobě a integraci. Její model zde rovněž nepoužívám jako povinnou posloupnost ženského vývoje.
Maureen Murdock – The Heroine’s Journey
Campbell, J. (1949). The Hero with a Thousand Faces.
Murdock, M. (1990). The Heroine’s Journey: Woman’s Quest for Wholeness.
