Když se nemusíš zmenšovat ani zvětšovat

O sebevědomí, vlastním vlivu a hledání zdravé míry mezi bezmocí a převahou.

Když se řekne sebevědomí, snadno si představíme člověka, který působí jistě. Ví, co chce, umí říct svůj názor, nenechá se snadno rozhodit a při prvním nesouhlasu se nerozsype. V našem kulturním obrazu bývá sebevědomí docela nápadné: je vidět, slyšet a často také zabírá dost prostoru.

Po letech práce se ženami mě ale zajímá něco jiného.

Co se se mnou děje ve chvíli, kdy vstupuji do kontaktu s druhým člověkem? Dokážu dál vnímat, co si myslím, co cítím v těle, co chci a co nechci? Umím se opřít o svůj pohled na věc a zároveň připustit, že člověk přede mnou může svět vidět jinak?

Anebo se moje vlastní místo začne nenápadně zmenšovat? Autorita ví lépe. Partner má asi pravdu. Ostatní budou vědět, co je normální. Nechci dělat problémy. Raději ještě vysvětlím, omluvím se nebo se přizpůsobím.

Existuje i opačný pól. Svůj vliv nemusíme jen odevzdávat. Můžeme ho rozšířit i tam, kam už nesahá. Začneme rozhodovat za druhé, špatně snášíme nesouhlas nebo přebíráme odpovědnost za něco, co nám ve skutečnosti nepatří.

Jednou svoje místo zmenšíme. Jindy ho příliš zvětšíme.

Zdravé sebevědomí podle mě neleží ani na jednom konci. Souvisí spíš se schopností zůstat ve svém prostoru, mít přístup ke své síle a současně neztratit ze zřetele druhého člověka.

Právě tak o sebevědomí přemýšlím v Somatic Life Design. Ne jako o vlastnosti, kterou buď máš, nebo nemáš, ale jako o životní kompetenci, kterou lze rozvíjet. Nezajímá mě jen otázka „věřím si?“, ale spíš:

Kde ve svém životě zmenšuji vlastní prostor? Kde naopak přebírám víc, než mi náleží? Co je skutečně v mém poli vlivu? A jak poznám rozdíl?

Od opory k vlastnímu vlivu

U sebevědomí je pro mě důležitý vztah mezi oporou a možností jednat.

Když je celý systém zaměstnaný tím, že se snaží zvládnout tlak, nejistotu nebo příliš mnoho podnětů, bývá těžší vnímat vlastní potřeby, rozhodovat se a pružně reagovat. Proto má smysl pracovat nejdřív i s tím, co vytváří oporu: s tělem, dechem, prostředím, vztahem, časem nebo možností nebýt na všechno sama.

Ne proto, že by žena musela být dokonale klidná, aby směla jednat. Spíš proto, že z větší opory často lépe poznáme, co se skutečně děje a jaké máme možnosti.

A právě odtud vede otázka:

Co můžu v této situaci udělat já?

Tenhle příběh začíná velmi brzy.

Dítě přichází na svět závislé na péči druhých, ale zároveň postupně získává zkušenost, že jeho vlastní jednání něco způsobuje. Pohne rukou a hračka se rozhoupe. Vydá zvuk a někdo odpoví. Shodí lžičku ze stolu a rodič ji zvedne.

Kdo někdy podával batoleti posedmé stejnou lžičku, má s učením vztahu mezi akcí a následkem vlastní terénní zkušenost.

Vývojová psychologie pro podobné učení používá pojem contingency learning. Pro naše téma je podstatná jednoduchá zkušenost: něco udělám a svět nějak odpoví.

Ne vždy tak, jak bych chtěla. Ne všechno dokážu ovlivnit. Ale nejsem jen místem, kde se věci dějí.

Psycholog Albert Bandura pro jednu část této zkušenosti používal pojem self-efficacy, vnímaná sebeúčinnost. Nejde o obecný pocit „jsem skvělá“, ale o něco konkrétnějšího: tohle dokážu udělat, tohle se můžu naučit, tady mám nějakou možnost.

Sebevědomí tedy nestojí jen na tom, co si o sobě myslím. Roste také ze zkušenosti, že mohu jednat a učit se z toho, co moje jednání přinese.

Kdo nás učil, kolik prostoru smíme zabírat

Sebevědomí se nerozvíjí mimo vztahy, rodinu a kulturu.

U žen je užitečné všímat si i očekávání, která se k ženskému chování v různých prostředích vážou. Samostatnost může být vítaná, dokud nepůsobí příliš dominantně. Schopnost je ceněná, dokud žena nezačne působit příliš sebejistě. Hranice jsou důležité, ale současně se očekává vstřícnost, citlivost a péče o vztahy.

Ne každá žena dostává stejné zprávy a nebylo by přesné vysvětlovat všechno genderem. Velkou roli hraje rodina, osobnost, vztahy i konkrétní životní zkušenost.

Přesto stojí za to si všimnout, že některá pravidla, která považujeme za „svoje“, jsme samy nevymyslely.

Proto se někdy neptám jen „proč to dělám“, ale také:

Co z toho je opravdu moje a co jsem se naučila považovat za svoje? Které pravidlo mi kdysi pomáhalo patřit, obstát nebo být v bezpečí? A platí ještě dnes?

Genderově citlivý pohled pro mě neznamená vysvětlit ženě její život jednou teorií. Znamená počítat s tím, že osobní volba nevzniká ve vzduchoprázdnu.

Co je v mém poli vlivu – a co už ne

Jakmile mluvíme o vlastním vlivu, potřebujeme zároveň mluvit o jeho hranicích.

Můj postoj nezruší nemoc, ekonomickou situaci ani rozhodnutí druhého člověka. Nemůžu si správným nastavením mysli zajistit, že všechno dobře dopadne nebo že se lidé kolem mě budou chovat podle mých představ.

Stejně problematické jako přesvědčení „nemohu nic“ může být přesvědčení „všechno záleží na mně“.

Proto mám u sebevědomí ráda otázku:

Co je v mém poli vlivu – a co už ne?

Někdy odevzdáme druhým něco, co bychom si mohly ponechat: vlastní názor, rozhodnutí, tempo, hranici nebo právo říct, že něco nechceme.

Jindy převezmeme něco, co naše není: náladu druhého člověka, jeho rozhodnutí, jeho zklamání nebo odpovědnost za to, jak bude se svým životem zacházet.

V koučinku potom pomáhá rozlišovat:

Za co v této situaci skutečně odpovídám? Co můžu ovlivnit přímo? Co jen částečně? A co musím nechat druhému člověku, i když se mi jeho volba nelíbí?

Vliv totiž není totéž co převaha.

Nemusím být nad někým, abych měla svoje místo. A nemusím se zmenšit, aby vedle mě mohl mít svoje místo někdo jiný.

Tělo často zachytí změnu dřív než hlava

Tohle všechno se neodehrává jen v myšlenkách.

Když svoje místo ztrácíme, často se něco změní i v těle. Hlas zeslábne nebo zrychlí. Dech se stáhne. Začneme se usmívat ve chvíli, kdy nám vlastně do smíchu není. Přidáme další vysvětlení, protože prosté „ne“ se zdá příliš málo.

Na opačné straně se může tělo zpevnit natolik, že přestaneme dobře vnímat člověka před sebou. Zamkneme kolena, zadržíme dech, zvýšíme hlas a vytvoříme karikaturu síly, jako bychom se chystaly převzít velení nad menší evropskou zemí.

Ani jedno není ideál.

Práce s tělem mě proto nezajímá jako návod „narovnej se a budeš sebevědomá“. Výzkum kolem takzvaného power posing ostatně ukázal, že vztah mezi držením těla a psychikou je mnohem složitější, než jak ho kdysi podávala populární psychologie.

Mnohem zajímavější je pro mě otázka:

Co se změní, když změním jednu podmínku?

Na pohybové lekci to může být způsob, jak se chodidlo opírá o zem. Jindy hlas, směr pohledu, vzdálenost od druhého člověka nebo tempo, ve kterém odpovídáme.

A tady se pro mě práce s tělem přirozeně potkává s Gestaltem.

Neptám se jen, co je špatně a co je potřeba opravit. Zajímá mě, jak se žena v konkrétní situaci právě teď uspořádává a co se stane, když získá jinou možnost.

Koučovací otázky se přitom mohou přirozeně potkat s tělesným experimentem:

Co se s tebou děje ve chvíli, kdy chceš říct ne? Kde v těle to poznáš jako první? Co udělá hlas? Co se změní, když si odpověď o několik vteřin odložíš?

Tělo tu není důkazem pravdy. Je další vrstvou informace.

To, co dnes překáží, mohlo kdysi dobře sloužit

To, co nám dnes překáží, nemuselo být vždycky problém.

Gestalt používá pojem tvořivé přizpůsobení. Člověk hledá způsob, jak co nejlépe fungovat v podmínkách, které má.

Pokud bylo doma bezpečnější příliš neodporovat, mohl být ústup výbornou strategií. Pokud přijetí přicházelo hlavně za výkon, dávalo smysl naučit se být mimořádně výkonná. Pokud byla zranitelnost nebezpečná, mohla být pevná fasáda velmi praktickým řešením.

Obtíž přichází ve chvíli, kdy se situace změnila, ale reakce zůstala jediná.

Dospělá žena už nestojí před rodičem, před kterým bylo kdysi výhodnější mlčet, ale před každou autoritou se jí stáhne hlas stejně. Jiná žena už žije ve vztahu, ve kterém nemusí všechno kontrolovat, ale její tělo i mysl pořád reagují, jako kdyby jakékoli povolení kontroly znamenalo nebezpečí.

A právě tady samotné „už vím, proč to dělám“ často nestačí.

V koučinku mě potom zajímá:

K čemu ti tahle reakce kdysi sloužila? Co ti umožňovala? Před čím tě chránila? Co je dnes jiné? A jakou další možnost bys potřebovala mít k dispozici?

Cílem není starou reakci zničit.

Ustoupit může být někdy moudré. Být pevná může být jindy nezbytné. Přizpůsobit se není automaticky slabost a prosadit se není automaticky zdraví.

Podstatné je, jestli mám na výběr.

Svoboda má svoji míru

Na tomto místě se pro mě k psychologickému a koučovacímu pohledu přidává ještě jedna vrstva: křesťanský obraz svobody a správcovství.

Není to psychologický důkaz ani rámec, který by musela sdílet každá žena, se kterou pracuji. Je to jedna z perspektiv, ze kterých sama přemýšlím o svobodě, odpovědnosti a lidské míře.

Je mi blízká představa, že nejsme absolutními vládkyněmi svého života. Nemáme pod kontrolou druhé lidi ani všechny okolnosti, které nás potkají.

Přesto nám něco skutečně patří: způsob, jakým zacházíme se svojí pozorností, rozhodnutí, která jsou opravdu naše, péče o tělo a čas, který máme k dispozici, odpovědnost za vlastní jednání i způsob, jakým používáme sílu, kterou máme.

Právě tady pro mě dává smysl slovo správcovství.

Ne jako vláda nad vším, ale jako péče o to, co mi skutečně bylo svěřeno.

Mám svůj díl vlivu. Nemám moc nad vším.

Zdravé sebevědomí podle mě potřebuje obojí.

Od porozumění ke zkušenosti: MOST

Pro prostor mezi tím, co už chápu, a tím, co dokážu skutečně žít, používám rámec MOST: Moudrost, Opora, Skutek, Trénink.

Moudrost znamená co nejpřesněji přečíst situaci. Co se opravdu děje? Co jsou fakta a co moje interpretace? Co patří mně a co druhému člověku?

Opora hledá podmínky, ze kterých můžu jednat s větší volností. Někdy je oporou stabilita těla nebo čas na rozmyšlenou, jindy informace, vztah nebo praktická pomoc.

Skutek znamená převést rozlišení do konkrétního jednání. Ne automaticky „být odvážná“ nebo „říct ne“, ale udělat to, co v dané situaci skutečně odpovídá mému poli vlivu. Může to být rozhovor, otázka, změna hranice, žádost o pomoc, ověření informace nebo rozhodnutí něco zatím nechat být.

Trénink přichází potom. Sleduji, co moje jednání způsobilo, co fungovalo, co potřebuje upravit a co si z této zkušenosti můžu odnést dál.

MOST tedy není postup „pochop – rozhodni se – zatni zuby“. Je to způsob, jak propojit porozumění, podmínky, jednání a učení z následků.

Zkus si malý experiment

Vyber si jednu bezpečnou situaci, ve které svoje místo obvykle trochu ztrácíš nebo naopak cítíš potřebu příliš tlačit.

Nejdřív si polož několik otázek:

Co se v té situaci obvykle stane? Čeho se snažím dosáhnout? Čeho se bojím? Co považuji za svoji odpovědnost? Je skutečně moje? Co bych udělala, kdybych nemusela ani ustoupit, ani zvítězit?

Potom změň jen jednu věc.

Můžeš si před odpovědí nechat dvě vteřiny navíc. Opravdu se opřít chodidly o zem. Vyslovit větu bez dalšího vysvětlování. Říct „potřebuji si to promyslet“ místo automatického souhlasu.

Potom se nehodnoť.

Všímej si výsledku.

Co bylo jiné než obvykle? Co se dělo v těle? Jak druhý člověk skutečně zareagoval? Co bylo ve tvém poli vlivu a co už patřilo jemu?

Právě tím se podle mě sebevědomí kultivuje.

Ne tím, že se začneš považovat za větší, než jsi, ale tím, že se postupně učíš nezmenšovat ani nezvětšovat svůj prostor podle toho, kdo právě stojí před tebou.

Life Design koučink

Stejným způsobem pracuji v individuálním Life Design koučinku.

Ženy, které za mnou přicházejí, o sobě často vědí poměrně hodně. Umějí pojmenovat svoje vzorce, přemýšlely o jejich původu, četly knihy nebo mají za sebou terapii či jiné formy osobního rozvoje. Přesto se v konkrétní situaci znovu objeví stejná reakce.

Právě tam mě práce začíná zajímat.

Nejen proč se to děje, ale co se děje právě teď. Co klientka v situaci vnímá, co přehlíží, co se děje v jejím těle, jak čte reakce druhých, jaké vztahové a kulturní podmínky do situace vstupují a jaké možnosti má skutečně k dispozici.

Někdy potřebujeme situaci přesněji pojmenovat a podívat se na ni z jiné perspektivy. Jindy do práce vstoupí tělo, hlas, pohyb, tempo nebo prostor. A někdy už další porozumění nepotřebujeme. Potřebujeme udělat malý skutečný krok a podívat se, co nám odpověď reality ukáže.

Právě proto pracuji integrativně. Koučink, gestaltový způsob uvažování, práce s tělem, vývojový a genderově citlivý pohled pro mě nejsou oddělené zásuvky. Setkávají se kolem jedné otázky:

Co právě této ženě pomůže rozšířit možnosti jednání v jejím skutečném životě?

Pokud právě řešíš situaci, ve které už samotné porozumění nestačí, můžeš se podívat na můj Life Design koučink pro ženy.

A pokud chceš podobná témata zažít přes tělo a pohyb, můžeš přijít na Life Design lekce.

Protože změna podle mě nezačíná až ve chvíli, kdy o sobě začneme přemýšlet jinak.

Začíná ve chvíli, kdy se nové porozumění začne propisovat do toho, jak stojíme, mluvíme, rozhodujeme se, vstupujeme do vztahů a skládáme svůj každodenní život.

Z hlavy do těla. Z těla do života.