Koučink, nebo psychoterapie? Jak poznat, co právě potřebuješ
Sedíš večer v kuchyni a už asi po sté přemýšlíš o stejné věci.
Třeba o práci.
Vlastně není špatná. Jen do ní poslední rok chodíš s čím dál větší nechutí. V neděli večer se ti nechce spát, protože po neděli přichází pondělí, což je od něj dost zákeřné.
Tak si říkáš, že bys měla odejít.
Vzápětí si vysvětlíš, proč je to nesmysl.
Máš přece slušnou práci. Hypotéku. Děti. Kolegyně jsou fajn. A co bys vůbec dělala jiného?
O dva dny později tě napadne, že problém možná není v práci, ale v tobě. Poslední dobou jsi unavená. Měla bys víc odpočívat. Cvičit. Nastavit si hranice. Přestat všechno tolik řešit.
Takže nakonec místo výpovědi koupíš hořčík.
A protože žijeme v době, kdy máme na každou lidskou minimálně sedmnáct odborníků a čtyřicet podcastů, dřív nebo později tě napadne otázka:
Neměla bych s tím za někým zajít?
Jenže za kým?
Na koučink? K psychoterapeutce? Psycholožce?
A hlavně: jak poznat, co z toho člověk vlastně potřebuje?
Psychoterapie není koučink s dětstvím
A koučink není psychoterapie bez něj.
Přesto se rozdíl mezi nimi pořád vysvětluje právě takhle.
Psychoterapie se zabývá minulostí, koučink budoucností.
Jenže lidský život se takhle ochotně rozdělit nenechá.
To, co děláme dnes, samozřejmě souvisí s tím, co jsme zažily dřív. A když chceme něco změnit do budoucna, občas potřebujeme pochopit, proč se nám to dosud nedařilo.
Stejně tak není pravda, že psychoterapie znamená roky rozebírat dětství, zatímco koučink spočívá v tom, že si napíšeme tři cíle a příští týden se přijdeme pochlubit, jak jsme je splnily.
Obě profese pracují s člověkem a jeho životem.
Liší se především tím, k čemu spolupráce slouží a v jakém odborném rámci probíhá.
Psychoterapie má své místo v péči o duševní zdraví. Pomáhá při psychických obtížích a může člověka provázet také při hlubším porozumění sobě, svému prožívání a vztahům.
Koučink je rozvojová spolupráce. Obrací pozornost k tomu, co chceme ve svém životě vytvářet, měnit nebo se naučit.
A právě tahle část mě na něm baví.
Protože mezi větami „už takhle nechci žít“ a „žiju jinak“ bývá někdy docela dlouhá cesta.
Vědět, co je špatně, ještě není totéž jako vědět, co chci
Vraťme se do té kuchyně.
Naše žena pořád přemýšlí o práci.
Kdybych se jí hned zeptala, jaký je její cíl, nejspíš by řekla:
„Nevím.“
A to je naprosto v pořádku.
Cíl totiž nemusí být vstupenka, kterou ukážeš u dveří, abys směla na koučink.
Někdy je jeho hledání velkou částí práce.
Za větou „chci změnit práci“ může být schovaná touha dělat něco smysluplnějšího. Potřeba větší svobody. Únava z konkrétního prostředí. Nebo zjištění, že práci vlastně měnit nechci – jen už v ní nechci fungovat stejným způsobem.
A právě tady začíná být rozhovor zajímavý.
Ne tím, že ti někdo poradí, co máš udělat.
Ale tím, že konečně dostaneš prostor pořádně si poslechnout vlastní odpovědi.
Dobrá otázka někdy trochu zlobí.
Člověk by nejradši řekl: „Nevím,“ jenže ona mu pak ještě cestou domů chodí za patami.
Kdyby ses nemusela rozhodovat podle toho, co od tebe očekávají ostatní, co bys chtěla ty?
Aha.
Tak děkuju pěkně.
Jenže ani skvělé uvědomění samo o sobě život nezmění
Tohle je pro mě v koučinku důležité.
Můžeme dojít k nádhernému poznání.
Můžeme pochopit, že jsme posledních deset let stavěly práci před vlastní potřeby. Že chceme víc svobody. Že se bojíme zklamat druhé. Že jsme vlastně úplně zapomněly přemýšlet o tom, co baví nás.
A pak zavřeme dveře, sedneme do auta a pojedeme domů.
Kde na nás čeká náš skutečný život.
A ten má jednu nepříjemnou vlastnost.
Na naše uvědomění není povinen reagovat.
Pokud se má něco změnit, bude se to dřív nebo později muset objevit právě tam.
V rozhovoru se šéfem. V odmítnuté zakázce. V přihlášce ke studiu. V rozhodnutí nechat si jeden den v týdnu volný. V telefonátu, který už tři měsíce odkládáme.
A právě tady má koučink podle mě obrovskou sílu.
Nezůstává jen u toho, čemu rozumíme. Zajímá ho, co s tím uděláme.
Neznamená to rozdávat domácí úkoly.
Někdy je dalším krokem konkrétní čin. Jindy potřebujeme něco zjistit, s někým si promluvit nebo nechat určité rozhodnutí chvíli dozrát.
A pak se potkáme znovu.
Ne proto, abych zkontrolovala, jestli sis splnila úkol.
Ale protože už máme něco, co jsme předtím neměly.
Zkušenost.
A právě zkušenost nás někdy změní víc než další vysvětlení
Řekněme, že se dlouhodobě neumíš ozvat v práci.
Nejde ti o to stát se nejhlasitější ženou v zasedačce. Jen už nechceš pokaždé odcházet z porady naštvaná sama na sebe, protože jsi zase neřekla to, co jsi říct chtěla.
Tak se rozhodneš, že tentokrát svůj návrh představíš.
Připravíš se.
Řekneš ho.
A svět se kupodivu nepřestane otáčet.
Třeba s tebou někdo nesouhlasí. Třeba se o návrhu začne normálně diskutovat. Třeba zjistíš, že ostatní čekali, až konečně něco řekneš.
Samotná porada může být úplně obyčejná.
Pro tebe ale obyčejná není.
Protože příště už nevstupuješ do stejné situace jako člověk, který si myslí, že by se měl umět ozvat.
Už jsi člověk, který se jednou ozval.
A to je rozdíl.
Za nějaký čas si možná všimneš, že se změna neudála jen v zasedačce. Snáz řekneš svůj názor doma. Méně se omlouváš za věci, za které se omlouvat nemusíš. Uděláš rozhodnutí, na které sis před půl rokem netroufla.
Proto mi nikdy moc nesedělo popisovat koučink jako něco povrchnějšího, co se zabývá jen cíli.
Cíl může být velmi konkrétní. Změna, která vznikne cestou k němu, už vůbec malá být nemusí.
Do pracovny samozřejmě nepřichází jen „cíl“
Přichází celý člověk.
Se svými zkušenostmi. Vztahy. Tělem. Způsobem, jakým přemýšlí. S prostředím, ve kterém žije, a lidmi, kteří v něm mají své vlastní potřeby, názory a občas také velmi propracovanou představu o tom, co bychom měly dělat my.
A tady se do mé práce přirozeně propisuje moje vlastní profesní cesta.
Koučinku se věnuji více než 10 let a prošla jsem několika dlouhodobými koučovacími výcviky. Vedle nich jsem absolvovala rozsáhlé integrativní vzdělávání v terapeutických a poradenských dovednostech, dlouhodobě se věnovala gestaltovému přístupu a dál se vzdělávala v práci s tělem, prožíváním a dalšími psychologickými souvislostmi.
To všechno dnes ovlivňuje způsob, jakým pracuji.
Ne proto, že bych při setkání přepínala mezi rolí koučky a terapeutky.
A už vůbec ne proto, že bych potřebovala na každou situaci vytáhnout nějakou techniku.
Po tolika letech vzdělávání je pro mě možná nejcennější něco mnohem méně efektního:
dokázat člověka vnímat v souvislostech.
Neslyšet jen otázku „Jak mám lépe zvládat svoji práci?“, ale být otevřená i možnosti, že ji už lépe zvládat nepotřebuje.
Všimnout si, že za nerozhodností nemusí být nedostatek odvahy, ale konflikt dvou důležitých potřeb.
Nezaměnit přetížení za neschopnost organizovat si čas.
A nepředpokládat, že všechno, co se v životě nedaří, musíme opravit uvnitř sebe.
Právě to pro mě znamená integrativní pohled.
Ne směs metod.
Širší obraz člověka.
Protože někdy opravdu není problém v tobě
Tohle považuji za důležité.
Osobní rozvoj má jednu zvláštní vedlejší schopnost.
Dokáže v nás vytvořit pocit, že pokud nám něco v životě nefunguje, zřejmě jsme ještě nenašly správnou kompetenci.
Nestíháš? Time management.
Jsi vyčerpaná? Psychohygiena.
Lidé překračují tvoje hranice? Nauč se je lépe nastavovat.
Někdy přesně tohle potřebujeme.
Ale představme si ženu, která pracuje, stará se o děti, většinu domácnosti, rodinnou logistiku a ještě se snaží být emocionální centrálou pro všechny, kteří zrovna něco potřebují.
Její problém možná opravdu není špatně nastavený diář.
Možná potřebuje, aby někdo jiný konečně vyndal myčku.
A ideálně bez projektového řízení.
Stejně tak není každé vyčerpání výzvou k větší odolnosti a ne každý vztahový problém vyřeší dokonalejší komunikace jednoho člověka.
Někdy potřebujeme rozvíjet sebe.
A někdy potřebujeme změnit něco kolem sebe.
Umět ten rozdíl poznat je podle mě jedna z důležitých životních kompetencí.
A kde je tedy hranice mezi koučinkem a psychoterapií?
Není namalovaná podle témat.
Sebevědomí, vztahy, hranice, práce nebo emoce se mohou objevit v obou.
Důležitý je důvod, proč pomoc hledáme, náš aktuální stav a účel spolupráce.
Pokud chceš něco ve svém životě měnit, rozhodnout se, najít směr nebo rozvíjet schopnosti, které ti v tom pomohou, dává smysl uvažovat o koučinku.
Pokud jsou v popředí výrazné psychické obtíže – silné a dlouhodobé úzkosti, depresivní stavy, panické ataky, následky traumatu nebo jiné potíže, které zásadně zasahují do každodenního fungování – je na místě odpovídající péče o duševní zdraví. Podle situace psychoterapeutická, psychologická nebo psychiatrická.
Někdy se obě cesty mohou i doplňovat.
A dobrý odborník by podle mě neměl mít potřebu přesvědčit tě, že právě jeho metoda vyřeší úplně všechno.
Měl by vědět nejen to, co umí.
Ale také kde jeho práce končí.
Z hlavy do života
Když jsem postupně vytvářela Somatic Life Design™, vracela jsem se pořád k jedné otázce:
Co člověk potřebuje, aby se to, co pochopil, opravdu propsalo do jeho života?
Postupně z ní vznikl MOST.
Moudrost. Opora. Skutek. Trénink.
Potřebujeme rozumět tomu, co se děje.
Potřebujeme mít o co se opřít – v sobě, ve vztazích i v podmínkách, ve kterých žijeme.
Potřebujeme udělat něco skutečného.
A většinu nových životních schopností potřebujeme nějakou dobu používat, než se stanou opravdu našimi.
Protože přečíst si o hranicích není totéž jako říct poprvé ne.
Pochopit, že máme právo odpočívat, není totéž jako nechat v sobotu dopoledne prádlo v koši a jít ven.
A vědět, že chceme jinou práci, ještě není totéž jako otevřít počítač a začít hledat, jak by mohla vypadat.
Právě tenhle kus cesty mě zajímá.
Mezi:
„Už tomu rozumím.“
a
„Už to žiju.“
A možná je to nakonec i docela dobré vodítko při rozhodování, jestli právě teď hledáš koučink, nebo psychoterapii.
Neptat se, která z těch cest je lepší.
Ale:
Co teď potřebuji já?
A pak hledat člověka, který má vzdělání, zkušenost a kompetence právě pro tu cestu.
Tereza Kovačovič
Integrativní koučka, lektorka a autorka Somatic Life Design™
Z hlavy do těla. Z těla do života.
