SOMATIC LIFE DESIGN™  ·  KOMPETENCE 04

Jsem pečující – naslouchám svým potřebám

O naslouchání sobě, našich vnitřních signálech a fascinující cestě od potřeby k jejímu naplnění.

Klasika. Od rána jsi podrážděná, všechno tě rozčiluje a nejraději bys odjela někam hodně daleko. Ideálně sama. A bez mobilního telefonu.

Pak si konečně sedneš, něco sníš a zjistíš, že svět vlastně není tak příšerné místo, jak se ještě před chvílí zdálo. Byla jsi prostě hladová.

Anebo je to přesně naopak. Celé dopoledne chodíš do lednice, přestože jsi před hodinou obědvala. Hledáš něco dobrého, otevřeš jogurt, ukousneš čokoládu, uvaříš si další kávu. A pořád to není ono. Protože možná vůbec nepotřebuješ jídlo. Možná tě ráno něco zranilo, jsi přetížená nebo už několik dní postrádáš chvíli, kdy od tebe nikdo nic nechce.

Naše potřeby se totiž nehlásí vždycky pod svým pravým jménem. Někdy šeptají, jindy se připomínají docela důrazně a občas už rovnou bouchají na dveře.

Jenže všimnout si potřeby je teprve začátek. Ještě jí musíme porozumět, najít způsob, jak na ni odpovědět, udělat konkrétní krok a dovolit si prožít, co nám naše jednání přineslo. A potom – což bývá překvapivě obtížné – možná také chvíli nic dalšího nepotřebovat.

Právě schopnost naslouchat vlastním potřebám a vědomě na ně odpovídat patří mezi životní kompetence, které rozvíjíme v Somatic Life Design™. V našem čtvrtém tématu, Jsem pečující, se věnujeme něčemu, co může na první pohled působit úplně samozřejmě: umění dobře se o sebe postarat.

Jenže skutečná péče o sebe není jen otázkou zdravého jídelníčku, dostatku spánku nebo příjemných rituálů. Začíná schopností rozpoznat, co potřebujeme, a pokračuje tím, jak s tímto poznáním zacházíme v každodenním životě.

Možná už dokážeš své potřeby docela dobře pojmenovat, ale stále se ti nedaří jim dát odpovídající prostor. Nebo si naopak všímáš, že se necítíš dobře, ale vůbec netušíš proč. A možná jsi tak zvyklá pečovat o ostatní, že sama sebe začneš vnímat teprve ve chvíli, kdy už opravdu nemůžeš.

Ať už je to jakkoliv, cesta od potřeby k jejímu naplnění je mnohem zajímavější, než by se mohlo zdát.

Co vlastně potřebujeme? Maslow by měl radost. Nebo možná ne.

Když se řekne lidské potřeby, téměř každému se vybaví slavná Maslowova pyramida. Dole jídlo, spánek a další fyziologické potřeby, nad nimi bezpečí, vztahy, uznání a úplně nahoře seberealizace.

Takové pěkné schodiště k osobnímu rozvoji. Nejdřív se pořádně najíst, potom zařídit bezpečné bydlení, najít přátele, získat uznání a nakonec se stát nejlepší verzí sebe sama.

Jenže lidský život se podle takového harmonogramu většinou nechová.

Zajímavé je, že Abraham Maslow, který svou teorii lidské motivace představil v roce 1943, známou pyramidu vůbec nenakreslil. Navíc si uvědomoval, že potřeby se mohou překrývat a jejich pořadí není vždy stejné.

Člověk může toužit po lásce, přestože nemá dokonale zajištěné bezpečí. Může hledat smysl v náročných životních podmínkách. A může mít plnou lednici, krásný dům i úspěšnou kariéru, ale přesto prožívat hlubokou osamělost.

Maslow nám tedy připomíná něco důležitého: naše potřeby mají různé podoby a některé se mohou v určitých situacích stávat naléhavějšími než jiné. Nedává nám však univerzální návod, podle kterého bychom je měly postupně odškrtávat.

Navíc ani dvě ženy ve velmi podobné životní situaci nemusí potřebovat totéž. Představ si například dvě kamarádky, které mají za sebou náročný pracovní týden. Jedna se nemůže dočkat, až v pátek zavře dveře, zachumlá se do deky a nebude muset několik hodin s nikým mluvit. Druhá naopak zoufale touží vyrazit mezi lidi, popovídat si a zažít něco, co nebude mít vůbec nic společného s prací ani povinnostmi.

Obě jsou unavené, ale každé může pomoci něco jiného. A dokonce i stejná žena může jeden týden potřebovat samotu a další víkend společnost.

Naše potřeby zkrátka nejsou neměnný seznam, který si jednou sestavíme, vytiskneme a připevníme magnetem na lednici. Proměňují se spolu s naším životem, okolnostmi i zkušenostmi.

A tady se dostáváme k jednomu důležitému rozdílu. Potřeba sama o sobě ještě není návodem, jak ji naplnit. Když potřebujeme odpočinek, nemusí být jediným řešením zrušit všechny plány a odjet na víkend pryč. Někdy nám pomůže, když si rozdělíme povinnosti, požádáme o pomoc nebo si konečně dovolíme večer, kdy nemusíme nic organizovat. Podobně můžeme potřebu blízkosti naplňovat různými způsoby – rozhovorem, objetím, společně stráveným časem nebo setkáním s někým, s kým se cítíme dobře.

Jedna potřeba tedy může mít mnoho různých podob naplnění. A naopak, stejné jednání může být pokusem uspokojit docela rozdílné potřeby.

Když například večer sáhneme po telefonu, můžeme hledat kontakt, rozptýlení, inspiraci nebo jen způsob, jak na chvíli uniknout od nepříjemných myšlenek. Samotné chování nám ještě neřekne, co skutečně potřebujeme.

Maslow nám pomáhá přemýšlet o tom, co lidé potřebují. Mě ale v koučinku zajímá ještě další otázka: Jak vlastně dokážeme své potřeby rozpoznat a co rozhoduje o tom, zda se nám podaří je naplnit?

Náš život je nepřetržitý rozhovor se světem

Od narození se učíme orientovat mezi tím, co se odehrává kolem nás, a tím, co se děje uvnitř. Prostřednictvím smyslů vnímáme okolní svět. Vidíme, slyšíme, cítíme vůně, chutnáme a dotýkáme se.

Vedle toho vnímáme vlastní tělo: hlad, únavu, napětí, tep, dech a další tělesné pocity. Současná neurověda používá pro zpracovávání informací o vnitřním stavu organismu pojem interocepce.

Naše prožívání však samozřejmě není tvořeno jen tělesnými signály. Patří k němu také emoce, myšlenky, vzpomínky, představy, osobní hodnoty i duchovní rozměr života, ve kterém se můžeme ptát po smyslu, svědomí, víře, vlastním poslání nebo vztahu k něčemu, co nás přesahuje.

A to všechno se neustále potkává s okolním světem. Někdo pronese určitou větu a sevře se nám žaludek. Vejdeme do hlučné místnosti a začneme být neklidné. Ucítíme známou vůni a vybaví se nám vzpomínka z dětství. Nebo nás někdo obejme právě ve chvíli, kdy jsme to potřebovaly nejvíc, a my si teprve tehdy uvědomíme, jak velké napětí jsme v sobě nesly.

Vnější a vnitřní svět jsou v neustálém kontaktu. Právě v tomto vzájemném působení se postupně ukazuje, co potřebujeme, co nám prospívá, co nás ohrožuje a čemu chceme věnovat svou pozornost.

Jenže pokud žijeme dlouhodobě ve spěchu, můžeme přestat vnímat jemnější signály vlastních potřeb. A někdy jsme na jejich přehlížení natolik zvyklé, že si toho ani nevšimneme.

Ostatně, kdo z nás někdy nefungoval v režimu „ještě tohle dodělám a pak si konečně odpočinu“? Pozoruhodné je, že ono slibované „pak“ se dokáže celé týdny úspěšně přesouvat do budoucnosti.

Kontaktní cyklus: proč nestačí vědět, co potřebujeme

V Gestalt přístupu existuje model, kterému říkáme kontaktní cyklus nebo cyklus zkušenosti. Během své dlouholeté práce s Gestaltem jsem si ho velmi oblíbila, protože dokáže překvapivě srozumitelně ukázat, proč někdy rozumíme svým potřebám, a přesto je nedokážeme naplnit.

Kontaktní cyklus popisuje, jak se určitá potřeba dostává do našeho vědomí, jak získáváme energii k jednání, vstupujeme do kontaktu s prostředím a následně zkušenost dokončujeme.

Představ si obyčejnou žízeň. Zaznamenáš sucho v ústech, uvědomíš si, že máš žízeň, zvedneš se, dojdeš pro vodu, napiješ se a pocítíš uspokojení. Potřeba je pro tuto chvíli naplněná a může ustoupit do pozadí, zatímco tvoje pozornost se začne věnovat něčemu dalšímu.

U tak jednoduché potřeby proběhne celý proces většinou naprosto samozřejmě. Jenže zkus podobně naplnit potřebu blízkosti, bezpečí, odpočinku, autonomie nebo smyslu. Mezi prvním signálem a skutečným uspokojením najednou může být docela dlouhá cesta, na které máme mnoho příležitostí zabloudit.

Kontaktní cyklus se v jednotlivých gestaltových modelech člení různě. Pro běžný život můžeme použít srozumitelný oblouk sedmi navazujících fází: vnímání, uvědomění, mobilizace energie, akce, kontakt, reflexe a asimilace a nakonec tvůrčí prázdnota.

Nejde o pevný návod, podle kterého bychom měly pokaždé postupovat. Je to spíše mapa, která nám pomáhá porozumět vlastní zkušenosti a rozpoznat, ve které části celého procesu se někdy zastavujeme.

Přerušení kontaktu přitom nemusí být automaticky problém. Někdy nás chrání, jindy nám umožňuje přizpůsobit se okolnostem. Potíže mohou nastat zejména tehdy, když ztratíme pružnost a určitý způsob reagování se stane jedinou dostupnou možností.

Zkusme si to představit na jednom docela obyčejném příběhu.

Je pátek odpoledne. Máš za sebou náročný týden a už se těšíš, že večer nebudeš muset nic organizovat. Jenže cestou domů zjistíš, že je potřeba nakoupit, doma čeká prádlo a někdo se právě ptá, co bude k večeři.

A tak začneš znovu fungovat. Vždyť to přece ještě zvládneš.

Podívejme se, co všechno se může mezi tímto okamžikem a skutečným odpočinkem odehrát.

1. Když přestaneme vnímat

Někdy máme tak dobře nacvičené fungování v režimu povinností, že si vlastní únavy ani nevšimneme. Ještě vyřídíme nákup, připravíme večeři, odpovíme na pár zpráv a postaráme se o všechno, co je potřeba.

Přitom tělo už nějakou dobu vysílá signály. Máme ztuhlá ramena, jsme podrážděné, hůře se soustředíme, ale stále pokračujeme, protože přece není důvod se zastavovat.

V Gestalt přístupu se v této souvislosti mluví o desenzitizaci, tedy oslabení citlivosti vůči určitým částem vlastní zkušenosti. Odpojení nás může někdy chránit před příliš intenzivním prožíváním, ale dlouhodobě může omezovat naši schopnost reagovat na potřeby.

Představ si ženu, která léta pracuje, stará se o rodinu a plní povinnosti. Když se jí někdo zeptá, co by chtěla ona sama, odpoví: „Já vlastně nevím.“ A myslí to vážně.

Někdy jsme si jednoduše zvykly přehlížet vlastní únavu, napětí nebo nespokojenost, protože zrovna nebyl čas se jimi zabývat. Únavu přebijeme kávou, nepříjemné pocity další aktivitou a když se konečně objeví chvíle klidu, sáhneme po telefonu, protože najednou nevíme, co samy se sebou.

Emoční otupělost nebo ztráta radosti se mohou objevovat i při depresi. Kontaktní cyklus však není diagnostický test ani vysvětlení toho, co depresi způsobuje. Podobně některé tělesné obtíže nemají předchozí varovné příznaky a vyžadují lékařské vyšetření, nikoliv psychologickou interpretaci.

V běžném životě však stojí za pozornost, jak často vlastní signály přehlížíme, přestože by nám mohly pomoci včas rozpoznat, že potřebujeme něco změnit.

Právě proto má v Somatic Life Design™ důležité místo práce s tělem, dechem a všímavostí. Ne proto, abychom z každého napětí vyčetly nějakou skrytou životní zprávu, ale abychom se postupně učily lépe vnímat samy sebe.

Čím dříve zachytíme důležitý signál, tím více možností obvykle máme, jak na něj reagovat.

2. Když signály vidíme, ale dáme jim špatný význam

Možná už si v pátek večer začínáš uvědomovat, že jsi podrážděná. Jenže místo otázky, co vlastně potřebuješ, se tvoje pozornost obrátí k okolí. Všichni po mně něco chtějí. Nikdo mi nepomůže. Všechno musím dělat sama.

Někdy je takové vyhodnocení naprosto oprávněné. Jindy se do něj ale mohou promítat naše předchozí zkušenosti, očekávání nebo únava. A právě proto je užitečné rozlišovat, co se skutečně děje a co si o tom domýšlíme.

V Gestalt přístupu mluvíme o utváření figury. Z množství vjemů něco vystoupí do popředí a získá význam, jenže naše první interpretace nemusí být správná.

Představ si například, že večer přijdeš domů a manžel ti odpovídá téměř jednoslovně.

„Co si dáme k večeři?“

„Nevím.“

Výraz zamračený, tón hlasu nepříjemný. A mozek okamžitě pracuje: Je na mě naštvaný. Určitě jsem něco udělala špatně. Už se mnou skoro nemluví.

Během tří minut máme hotovou vztahovou analýzu, prognózu a v horším případě i předběžný seznam věcí, které si vezmeme při rozvodu.

Jenže co když měl náročný den? Bolí ho hlava? Nebo se opravdu zlobí, ale kvůli něčemu, o čem zatím vůbec nevíš?

Někdy tedy nepotřebujeme další přemýšlení, ale trochu zvědavosti a ochotu připustit, že naše první vysvětlení nemusí být správné.

V případě zamračeného manžela můžeme dokonce udělat něco docela převratného: zeptat se.

„Všimla jsem si, že jsi dnes zamlklý. Děje se něco?“

Někdy obyčejná otázka zachrání večer. A přinejmenším ušetří předčasné dělení společného majetku.

3. Když energii zablokujeme. Nebo v ní uvízneme

Představme si, že tentokrát už víš, co potřebuješ. Jsi unavená, chceš mít klidný večer a bylo by dobré, kdyby se o večeři a další povinnosti postaral někdo jiný.

Jenže právě ve chvíli, kdy bys o to mohla požádat, se objeví zvláštní váhání. Co když budou ostatní nespokojení? Co když to nezvládnou? A není jednodušší udělat všechno sama, než někomu vysvětlovat, co je potřeba?

A tak se nakonec pustíš do práce. Přestože víš, že by ti více pomohlo odpočívat.

Podobně můžeme vědět, že potřebujeme změnit práci, nastavit hranici nebo si promluvit s partnerem, ale stále se k tomu nedokážeme odhodlat. Objevuje se napětí, odhodlání, ale také strach.

Někdo impulz potlačí, cítí zlost, ale usměje se a souhlasí. Jiná žena se připravuje donekonečna, plánuje všechny varianty, analyzuje možné důsledky a čeká na absolutní jistotu.

V hlavě už absolvovala asi sedmnáct náročných rozhovorů. Skutečný partner zatím netuší, že nějaký rozhovor má vůbec proběhnout.

V gestaltové tradici se někdy úzkost vykládá ve vztahu k přerušenému vzrušení či mobilizaci. Jde o jednu z klinických perspektiv, nikoliv o úplné vysvětlení úzkostných poruch.

Pro běžný život je důležité především to, že mezi uvědoměním a jednáním potřebujeme určitou oporu. Někdy vnitřní, například důvěru, odvahu nebo schopnost zvládnout nejistotu. Jindy vnější, tedy podporu blízkého člověka, odbornou pomoc, čas, informace nebo vhodnější podmínky.

A právě tady se velmi přirozeně propojuje Gestalt s koučinkem. Nestačí totiž pouze zjistit, co potřebujeme. Potřebujeme také objevit, co nám umožní udělat první skutečný krok.

Ten přitom nemusí být nijak velký. Někdy stačí jeden rozhovor, jedno odmítnutí nebo jedna žádost o pomoc. A jindy může být rozumným krokem také rozhodnutí, že zatím jednat nebudeme, protože nejprve potřebujeme vytvořit bezpečnější podmínky.

4. Když jednáme, ale míjíme svou potřebu

Páteční večer pokračuje a ty už jsi opravdu unavená. Místo žádosti o pomoc ale nakonec proneseš něco jako: „To tady vážně nikoho nenapadne, že by mohl taky něco udělat?“

A najednou je dusno.

Ostatní se možná začnou bránit, někdo se urazí a někdo vůbec nechápe, co se stalo. Ty přitom původně nepotřebuješ konflikt. Potřebuješ odpočinek, pomoc a možná také pocit, že na všechno nejsi sama.

Jednání proběhlo, ale k potřebě nevedlo.

Podobně se to může stát ve vztazích. Chybí nám blízkost s partnerem a konečně se odhodláme promluvit.

„Ty se mnou vůbec nemluvíš!“

„A kdy s tebou mám mluvit? Vždyť jsem pořád v práci!“

Konflikt se rozběhne, přestože původní potřeba možná zněla úplně jinak: Chybíš mi. Potřebuji s tebou být blíž. Ráda bych s tebou trávila více času.

Stejně tak můžeme velmi usilovně pracovat kvůli uznání, přestože nám hluboce chybí přijetí nebo blízkost. Můžeme se snažit získat větší svobodu tím, že si na sebe vezmeme další závazky, které nám ji mají jednou v budoucnu zajistit. A někdy si naplánujeme tak dokonale organizovaný odpočinek, že si z něj nakonec potřebujeme odpočinout.

Aktivita sama o sobě ještě neznamená uspokojení. Dokonce ani velké úsilí nemusí přinést změnu, pokud ve skutečnosti směřujeme jinam, než potřebujeme.

Právě proto se v koučinku často vracím k otázce, zda naše jednání opravdu odpovídá tomu, čeho chceme dosáhnout. Někdy totiž nepotřebujeme dělat více, ale začít dělat něco jiného.

5. Když si nedovolíme skutečný kontakt

Představ si, že nakonec přece jen řekneš, co potřebuješ. Manžel nabídne, že se o večeři postará, a ty si můžeš jít odpočinout.

Jenže místo úlevy automaticky odpovíš: „Ne, ne, to je dobrý, já už to mám skoro hotové.“

A pokračuješ dál.

Někdy totiž nestačí umět si o pomoc říct. Potřebujeme také dokázat pomoc skutečně přijmout.

Toužíme po blízkosti, ale když ji někdo nabídne, stáhneme se. Chceme podporu, ale neumíme ji přijmout. Přejeme si ocenění, ale na pochvalu odpovíme: „Ale prosím tě, vždyť to nic nebylo.“

Někdy za tím stojí strach ze zranitelnosti, jindy stará zkušenost s nebezpečnou blízkostí nebo zvyk všechno zvládat samy. A někdy jsme prostě tak dlouho fungovaly jako ty, které se starají o ostatní, že nám připadá zvláštní, když se někdo chce postarat o nás.

Představa ideální ženy pak občas připomíná pracovní pozici, jejíž náplň zahrnuje péči o rodinu, bezproblémový chod domácnosti, profesní úspěch, příjemné vystupování a schopnost být neustále k dispozici. Samozřejmě bez nároku na přesčasové příplatky a s očekáváním, že ji to všechno bude ještě upřímně těšit.

Jenže skutečný kontakt nespočívá pouze v tom, že dokážeme vyjádřit svou potřebu nebo o něco požádat. Důležitá je také schopnost skutečně se setkat s tím, co přichází, a dovolit si přijímat podporu, ocenění, péči nebo blízkost.

A někdy můžeme začít docela nenápadně. Až nás příště někdo pochválí, nemusíme okamžitě vysvětlovat, proč si to vlastně nezasloužíme. Můžeme prostě poděkovat a chvíli si všimnout, jaké to je.

6. Když neumíme vstřebat ani to dobré

Představme si, že tentokrát pomoc skutečně přijmeš. Večeři připraví někdo jiný, ty si konečně sedneš a máš před sebou volný večer.

Mohla by přijít úleva, uspokojení nebo radost. Jenže místo toho se téměř okamžitě ozve známý hlas: „Tak dobrý. A teď ještě musím vyřešit…“

Než si vůbec stihneš všimnout, že se něco podařilo, už jsi u dalšího úkolu.

Po kontaktu ale přichází reflexe a asimilace. Můžeme si uvědomit, co se stalo, co se změnilo, co nám pomohlo a co si z celé zkušenosti odnášíme. Podobně jako tělo tráví potravu, i zkušenost potřebuje někdy čas k začlenění.

A nejde jen o ty obtížné. Také radost, úspěch, blízkost nebo pocit naplnění potřebují naši pozornost, abychom si je skutečně prožily.

Všimla sis někdy, jak snadno dokážeme přejít vlastní úspěch? Na něco se dlouho připravujeme, věnujeme tomu spoustu energie a když se to konečně podaří, máme radost přibližně sedm minut. Potom už přemýšlíme, co dalšího bychom mohly zlepšit.

Možná právě proto můžeme mít za sebou mnoho dobrých zkušeností, dosahovat cílů a zvládat náročné situace, ale přesto prožívat svůj život jako nekonečnou řadu nedokončených povinností.

Někdy přitom stačí po důležité zkušenosti chvíli zůstat a všimnout si, co se vlastně stalo. Co mi pomohlo? Co se podařilo? Jak se teď cítím? Co bych si z toho chtěla zapamatovat?

Právě tak se zkušenost může postupně proměňovat v poznání a další schopnost, o kterou se můžeme opřít příště.

7. Tvůrčí prázdnota: chvíle, kdy nemusíme vůbec nic

A teď přichází možná ta nejzajímavější část celého příběhu. Máš konečně volný večer, nikdo po tobě nic nechce a ty by sis mohla prostě odpočinout.

Jenže co teď?

Možná by se dalo alespoň trochu uklidit. Nebo odpovědět na několik zpráv, které už dlouho odkládáš. A když už máš konečně čas, možná by stálo za to naplánovat příští týden.

Najednou se ukazuje, že i když už je naše potřeba naplněná, nemusí pro nás být vůbec jednoduché dovolit si chvíli nic dalšího nepotřebovat.

V některých gestaltových pojetích se pro prostor po dokončené zkušenosti používá výraz tvůrčí prázdnota. Předchozí figura ustoupila do pozadí a nová ještě nevystoupila do popředí. Není to beznaděj ani depresivní prázdno, ale prostor otevřenosti, ve kterém můžeme jednoduše být.

My se však často snažíme každou volnou chvíli nějak využít. Dokonce i odpočinek jsme dokázaly proměnit v nástroj produktivity. Meditujeme, abychom lépe zvládaly stres, chodíme na jógu, abychom měly více energie, a do přírody vyrážíme také proto, že nám ještě chybí několik tisíc kroků do denního cíle.

Co kdybychom si ale někdy dovolily chvíli, která nemusí sloužit ničemu dalšímu? Co kdyby odpočinek nemusel být investicí do dalšího výkonu a procházka nemusela mít jiný účel než radost z toho, že je venku krásně?

A co kdyby dokonce i náš vlastní životní design mohl obsahovat chvíle, ve kterých vůbec nic nenavrhujeme?

Tvůrčí prázdnota připomíná, že život nemusíme neustále něčím naplňovat. Někdy potřebujeme prostor, ve kterém můžeme prostě být a dovolit něčemu novému, aby se postupně samo objevilo.

Celý příběh můžeme pozorovat i ve vlastním dechu

V lekcích Life Design Flow někdy používám obraz dechového cyklu, který nám může pomoci celý proces lépe pochopit prostřednictvím vlastní zkušenosti.

Nádech symbolizuje cestu od prvního signálu přes uvědomění a mobilizaci energie až k jednání. Přirozený okamžik po nádechu může připomínat plný kontakt, zatímco výdech představuje uvolnění, reflexi a vstřebání zkušenosti. A ticho po výdechu? Právě onu tvůrčí prázdnotu.

Samozřejmě nejde o doslovnou fyziologickou mapu psychologického procesu a dech kvůli tomu nepotřebujeme jakkoliv zadržovat nebo násilně řídit. Je to metafora, která nám připomíná něco velmi podstatného: vedle nádechu potřebujeme také výdech a někdy i ticho mezi nimi.

Kdybychom se totiž chtěly celý život jen nadechovat, velmi rychle bychom zjistily, že to opravdu nejde. A přesto se někdy chováme přesně tak. Neustále přijímáme nové podněty, plánujeme, vytváříme, rozhodujeme, zařizujeme a usilujeme o další cíle, ale nedovolíme si vydechnout a nechat dokončené věci za sebou.

Právě proto v Somatic Life Design™ propojuji psychologické porozumění s tělesnou zkušeností a konkrétním jednáním. Nejde mi jen o to, abychom dokázaly správně vysvětlit, co se s námi děje, ale abychom se postupně učily zacházet se svými potřebami také v reálném životě.

Mezi potlačením a zahlcením existuje třetí možnost

Když mluvím o naslouchání vlastním potřebám, rozhodně tím nemyslím, že bychom měly každému svému impulzu okamžitě vyhovět. To bychom totiž mohly velmi rychle dojít k závěru, že dnes potřebujeme čokoládu, nové boty, tři dny volna a definitivně vyřešit všechny své vztahy. Ideálně ještě před obědem.

Na jedné straně můžeme své potřeby dlouhodobě potlačovat a přesvědčovat samy sebe, že nic nepotřebujeme a všechno zvládneme. Na druhé straně se můžeme nechat každým nepříjemným pocitem okamžitě pohltit a mít dojem, že ho musíme za každou cenu odstranit.

Ani jeden přístup nám nemusí dobře sloužit. Potřeby nejsou naši nepřátelé, ale nejsou ani bezpodmínečné rozkazy. Jsou to informace, které se můžeme učit vnímat, rozlišovat a vědomě na ně reagovat.

Někdy zjistíme, že potřebujeme odpočinek, jindy že potřebujeme překonat počáteční nechuť a udělat něco důležitého. Někdy potřebujeme podporu druhého člověka a jindy přijmout, že určitou potřebu právě teď nemůžeme naplnit způsobem, jakým bychom si představovaly.

Skutečná péče o sebe proto nespočívá v tom, že vždy dostaneme všechno, co chceme, ale v tom, že se sebou dokážeme zůstat v kontaktu, rozumět svým možnostem a přiměřeně rozhodovat o tom, jak se zachováme.

Právě mezi potlačením a automatickou reakcí vzniká prostor pro uvědomění a svobodnou volbu. A ta je jedním z důležitých předpokladů vědomého utváření vlastního života.

Proč se o všechny postaráme, ale na sebe zapomínáme?

Možná patříš mezi ženy, které mají mimořádně dobře vyvinutou schopnost rozpoznávat potřeby ostatních. Poznáš, kdy je dítě unavené, kdy je partner podrážděný, kdy kamarádka potřebuje povzbudit a kdy je lepší nechat kolegyni chvíli na pokoji.

Dokážeš předvídat, co bude domácnost potřebovat v příštích dnech, víš, kdy má kdo lékaře, komu dochází zubní pasta, co je potřeba nakoupit a kdo bude v pondělí potřebovat čistý dres. Někdy máš dokonce pocit, že kdybys přestala na všechny tyhle věci myslet, rodinný provoz se během několika dnů zcela zhroutí.

A pak přijde docela obyčejná otázka: „A co potřebuješ ty?“

Najednou nevíš.

Někdy ovšem problém není v tom, že bychom své potřeby nedokázaly rozpoznat. Někdy pro ně v našem životě jednoduše nemáme prostor.

České socioložky Radka Dudová, Hana Hašková a Hana Maříková se věnovaly neplacené práci a péči v českých rodinách včetně nerovného rozdělení odpovědnosti. A právě každodenní organizace, plánování a předvídání potřeb druhých může představovat značnou zátěž, která na první pohled ani nemusí být vidět.

Žena tak může velmi dobře rozumět vlastním potřebám, znát nejrůznější techniky sebepéče a pravidelně cvičit jógu, ale přesto být vyčerpaná, protože na ní leží neúměrná část každodenní odpovědnosti.

V takovém případě možná nepotřebuje další návod, jak o sebe lépe pečovat. Potřebuje skutečnou změnu podmínek. Rozdělit odpovědnost, požádat o pomoc, nastavit hranice nebo přestat být jediným člověkem, který na všechno myslí.

A někdy si také připustit, že není její povinností zajišťovat spokojenost všech ostatních.

Naslouchání vlastním potřebám tedy není jen vnitřní práce, při které se snažíme lépe porozumět svým pocitům. Je to také schopnost proměňovat způsob, jakým žijeme, rozhodujeme se a vytváříme vztahy s ostatními lidmi.

Od sebepoznání ke změně: jak s potřebami pracuji v Somatic Life Design™

Možná už začínáš tušit, proč mě kontaktní cyklus tolik fascinuje. Nepovažuji ho jen za zajímavý psychologický model, ale také za užitečnou mapu, která nám pomáhá rozpoznat konkrétní místo, ve kterém potřebujeme něco změnit.

V koučovací praxi se totiž setkávám s ženami, které se na první pohled potýkají s podobnými obtížemi, ale ve skutečnosti potřebují rozvíjet docela rozdílné schopnosti.

Jedna žena se potřebuje naučit lépe vnímat vlastní pocity, protože je dlouhodobě přehlíží. Druhá své pocity vnímá velmi intenzivně, ale obtížně se v nich orientuje. Třetí přesně ví, co chce, jen se bojí podle toho jednat. Čtvrtá jedná, ale stále opakuje stejné nefunkční strategie, zatímco pátá má za sebou mnoho úspěchů, jen si je nedokáže skutečně prožít a užít.

Každá z nich potřebuje něco trochu jiného. A právě proto mi nedává smysl rozdávat univerzální rady, které mohou jedné ženě pomoci a druhou naopak ještě více zatížit.

V Somatic Life Design™ pracuji s modelem MOST, který propojuje čtyři důležité oblasti vědomé změny: Moudrost, Oporu, Skutek a Trénink.

Moudrost představuje schopnost vnímat vlastní prožívání, rozumět tomu, co se v nás děje, a rozpoznávat, co je pro nás skutečně důležité. Opora nám pomáhá hledat vnitřní i vnější zdroje, díky kterým můžeme bezpečně jednat a zvládat nejistotu. Skutek přenáší naše uvědomění do konkrétních rozhodnutí a změn v každodenním životě. A Trénink nám umožňuje zkušenosti reflektovat, učit se z nich a postupně rozvíjet nové způsoby jednání.

Nejde o další systém, podle kterého bychom měly dokonale fungovat. Naopak mě zajímá, jak díky rozvíjení jednotlivých životních kompetencí získávat větší pružnost a svobodu, abychom nemusely v podobných situacích stále automaticky opakovat stejné vzorce.

A také jak se postupně učit rozpoznávat, kdy potřebujeme změnit něco ve svém jednání a kdy je naopak důležité změnit okolní podmínky. Protože ani ten nejlepší osobní rozvoj nám nepomůže, pokud se budeme donekonečna snažit přizpůsobovat prostředí, které dlouhodobě překračuje naše možnosti.

Co tedy můžeme udělat jinak?

Zkus si vybavit jednu konkrétní situaci ze svého současného života. Nemusí jít o žádné velké drama, protože někdy jsou nejzajímavější právě ty obyčejné momenty, které se neustále opakují.

Možná se pravidelně přetěžuješ, odkládáš důležitý rozhovor nebo býváš večer podrážděná a vlastně ani nevíš proč. Anebo máš pocit, že je tvůj život docela dobrý, ale přesto v něm něco podstatného chybí.

Nemusíš hned hledat řešení. Zkus se nejprve zamyslet nad několika otázkami:

• Čeho si všímám ve svém těle, emocích, myšlenkách i okolí?
• Co vím jistě a co si možná jen domýšlím?
• Jaká potřeba nebo hodnota se v této situaci hlásí o pozornost?
• Kde se zastavuji? Při rozhodování, jednání, nebo třeba při přijímání pomoci?
• Co by mi umožnilo udělat první bezpečný a přiměřený krok?
• Jak poznám, že mi tento krok skutečně pomohl?
• A dokážu si potom dovolit zkušenost vstřebat a chvíli prostě být?

Možná zjistíš, že nepotřebuješ celý život obrátit vzhůru nohama, ale pouze začít brát vážně něco, co už dlouho přehlížíš. A možná naopak rozpoznáš, že některé věci opravdu potřebuješ změnit.

Obojí může být důležitým začátkem. Životní kompetence totiž nerozvíjíme proto, abychom se konečně staly dokonalými, ale abychom měly více možností, jak se svým životem zacházet.

A co když dnes konečně přijde řada i na tebe?

Vraťme se ještě na chvíli k našemu pátečnímu večeru. Představ si, že se tentokrát všechno odehraje trochu jinak.

Cestou domů si všimneš, že jsi unavená. Místo automatického plánování nákupu, večeře a dalších povinností si připustíš, že opravdu potřebuješ odpočinek. A protože už víš, že únava sama od sebe nezmizí jen proto, že ji budeš dostatečně dlouho ignorovat, rozhodneš se s tím něco udělat.

Možná požádáš partnera, aby připravil večeři. Nebo se domluvíte, že si každý vezme na starost něco jiného. A možná také zjistíš, že některé věci vůbec nemusí být hotové právě dnes.

Když ti někdo nabídne pomoc, tentokrát ji přijmeš. A místo toho, abys během volného večera doháněla všechny drobnosti, které ses nestihla během týdne, dovolíš si opravdu odpočívat.

Možná si pustíš film, otevřeš knihu nebo jen tak sedíš s hrnkem čaje a díváš se z okna. Nic zvláštního se neděje, svět se nezastavil a domácnost kupodivu stále funguje.

A přesto se stalo něco důležitého.

Nezměnila ses v úplně jiného člověka, nenaučila ses za jeden večer dokonale pečovat o sebe a pravděpodobně tě čeká ještě mnoho situací, ve kterých se znovu přistihneš u starých návyků.

Ale tentokrát ses dokázala včas zastavit, rozpoznat vlastní potřebu a vědomě na ni odpovědět.

A právě tak se postupně rozvíjejí naše životní kompetence. Ne prostřednictvím dokonalých rozhodnutí, ale díky opakovaným zkušenostem, ve kterých se učíme lépe rozumět samy sobě a pružněji reagovat na to, co život přináší.

Možná pak příště dokážeš podobně zacházet nejen se svou únavou, ale také s potřebou blízkosti, autonomie, bezpečí nebo smyslu. A možná postupně zjistíš, že už nemusíš čekat, až se tvoje potřeby připomenou tak hlasitě, že je nebude možné přeslechnout.

Protože život není nekonečná čekárna, ve které na tebe jednou také přijde řada, až budou všichni ostatní spokojení a všechno konečně hotové.

Ta řada může přijít právě teď.

A někdy možná stačí docela obyčejná věc: přestat si říkat, že na sebe budeš mít čas později, a začít brát vážně také to, co potřebuješ ty.

Chceš se naučit lépe naslouchat sama sobě?

Naslouchat vlastním potřebám je schopnost, kterou můžeme postupně rozvíjet. Nejen přemýšlením o tom, co bychom měly změnit, ale také prostřednictvím těla, zkušenosti a malých konkrétních kroků v každodenním životě.

Právě na tomto propojení stojí moje autorská metoda Somatic Life Design™, která spojuje koučink, práci s tělem a rozvoj životních kompetencí. A protože každé z nás vyhovuje trochu jiná cesta, můžeš si vybrat způsob, který je ti právě teď nejbližší.

Kniha a Deník Life Designerky

Pokud ráda objevuješ věci sama a vlastním tempem, můžeš začít s Deníkem Life Designerky. Najdeš v něm životní témata, otázky, praktická zastavení a prostor pro vlastní odpovědi, ke kterým se můžeš postupně vracet podle toho, co právě prožíváš.

Life Design Flow

Jestli ti dává smysl učit se prostřednictvím těla, dechu a vědomého pohybu, ráda tě přivítám na Life Design Flow. V pravidelných lekcích propojujeme jógu, somatický pohyb a jednotlivá témata Life Designu tak, aby nezůstávala jen zajímavou myšlenkou, ale stávala se skutečnou součástí našeho života.

Individuální Life Design koučink

Možná už docela dobře víš, co potřebuješ změnit, ale nedaří se ti to uskutečnit. Nebo zatím vůbec netušíš, kde začít. Při individuálním Life Design koučinku se můžeme společně podívat na tvoji konkrétní situaci, objevit nové možnosti a hledat cestu od uvědomění ke skutečné změně.

Life Design pobyty a dovolené

A někdy je nejlepším začátkem na několik dní vystoupit z každodenního provozu. Na Life Design pobytech a dovolených pro ženy propojujeme pohyb, odpočinek, společné zážitky a prostor pro vlastní životní témata. Bez nutnosti všechno okamžitě vyřešit, ale s příležitostí podívat se na svůj život z trochu jiného místa.

Ať už si vybereš kteroukoliv cestu, smysl zůstává stejný: lépe poznávat sama sebe a postupně vytvářet život, ve kterém mají své místo také tvoje potřeby, hodnoty a přání.

Z hlavy do těla. Z těla do života.

Tereza Kovačovič – Integrativní koučka, lektorka a autorka Somatic Life Design™

Odborné souvislosti a zdroje

Sedmifázové členění kontaktního cyklu použité v článku je popularizační syntézou různých gestaltových modelů, nikoli diagnostickým nástrojem. Klinické souvislosti jsou uváděny jako možné interpretační perspektivy, nikoli jako příčinná vysvětlení psychických nebo tělesných onemocnění.

Maslow, A. H. (1943). A Theory of Human Motivation. Psychological Review, 50(4), 370–396.

Bridgman, T., Cummings, S. a Ballard, J. (2019). Who Built Maslow’s Pyramid? Academy of Management Learning & Education.

Perls, F. S., Hefferline, R. F. a Goodman, P. (1951). Gestalt Therapy: Excitement and Growth in the Human Personality.

Zinker, J. (1977). Creative Process in Gestalt Therapy.

Khalsa, S. S. a kol. (2018). Interoception and Mental Health: A Roadmap. Biological Psychiatry: Cognitive Neuroscience and Neuroimaging.

Dudová, R., Hašková, H. a Maříková, H. (2010). Na čí „účet“ se v naší společnosti odehrává reprodukce? In Jaká je naše společnost?