Seznam se se svým vnitřním týmem!

O sedmi schopných parťačkách, které nám pomáhají zvládat život. A o tom, co se stane, když každá začne pracovat na vlastní pěst.

Sobota. Konečně bez programu.

Je sobota ráno.

Před sebou máš jeden z těch vzácných dnů, kdy nemusíš vůbec nic. Žádné schůzky, žádný pevný program, žádné neodkladné povinnosti.

Celý týden ses těšila, že konečně nebudeš muset hlídat čas. Že necháš den volně plynout a uvidíš, co přinese. Možná něco podniknete s rodinou, možná přijde návštěva, možná zůstanete doma. A třeba se rozhodnete až po obědě.

Už jen ta představa je báječná.

Uvaříš si kávu, pohodlně se usadíš a vychutnáváš si ten příjemný pocit, že dnes nic nemusíš plánovat.

Pak si všimneš hromady prádla.

Tak jen zapneš pračku. To je přece na dvě minuty.

Cestou do koupelny zjistíš, že dochází toaletní papír. Připíšeš ho na nákupní seznam. Když už máš v ruce telefon, odpovíš na dvě zprávy.

Přitom ti vyskočí připomínka, že ses chtěla objednat ke kadeřnici. A vlastně bys mohla rovnou objednat i ten dárek, na který už týden myslíš.

Vtom ti zavolá kamarádka.

„Hele, neměla bys odpoledne čas? Mohly bychom se konečně vidět a pořádně si popovídat.“

To by bylo moc fajn! Už dlouho jste se neviděly.

„Jasně, ráda!“

Sotva zavěsíš, objeví se ve dveřích dítě.

„Mami, co budeme dneska dělat?“

„Ještě nevím, uvidíme.“

„A pojedeme někam?“

„Možná. Co bys chtěla podniknout?“

A v tu chvíli ti to dojde.

Vždyť ty už jsi vlastně na odpoledne domluvená.

Tak co teď?

Kamarádce jsi slíbila, že se uvidíte. Dítě se těší, že spolu něco podniknete. A ty ses celý týden těšila na sobotu, kdy nebudeš muset vůbec nic plánovat.

Jenže teď už přemýšlíš, jak to všechno skloubit.

Mohli byste někam vyrazit dopoledne. Nebo by ses mohla s kamarádkou sejít někde, kde si děti pohrají. Případně by se dalo domluvit, že se doma někdo postará o oběd…

„Mami?“

„No, počkej chvilku, já přemýšlím.“

Z kuchyně se ozve:

„A co bude k obědu?“

No výborně.

Ještě před chvílí jsi měla před sebou krásný den bez programu.

A najednou organizuješ rodinný výlet, setkání s kamarádkou i oběd. Zvažuješ všechny možnosti, snažíš se nikomu nic neodepřít a v duchu přestavuješ celé odpoledne.

Přitom jsi chtěla jen nechat sobotu volně plynout.

A než sis vůbec stačila uvědomit, co chceš ty sama, už hledáš řešení, aby byli spokojení všichni ostatní.

Káva mezitím vystydla.

A ten báječný pocit, že dnes nemusíš nic plánovat?

Ten už je také pryč.

Jak se to vlastně stalo?

Někdy to vypadá, jako by nás bylo několik

Znáš ten pocit, kdy jednu věc současně chceš i nechceš?

Ráda bys pomohla, ale jsi unavená. Těšíš se na novou příležitost, ale víš, že už teď máš práce nad hlavu. Chceš mít doma hezky uklizeno, ale také by sis ráda konečně odpočinula.

Jedna tvoje stránka je nadšená. Druhá opatrná. Třetí chce mít všechno pod kontrolou. A čtvrtá by byla nejraději, kdyby už všechny ostatní daly pokoj.

Přitom v tom není nic zvláštního. Jen se v jedné situaci potkává několik různých potřeb, schopností a způsobů reagování.

Každý z nich nám může pomáhat. Jen se ne vždycky snadno shodnou na tom, co právě udělat.

Ve své koučovací praxi se s tím setkávám často.

Žena například velmi dobře ví, že potřebuje zpomalit. Dokáže přesně pojmenovat, co ji vyčerpává, a má docela jasnou představu, co by jí pomohlo.

Jenže potom přijde další požadavek, zajímavá nabídka nebo někdo, komu je potřeba pomoci.

A ona znovu přidá.

Ne proto, že by nevěděla, co potřebuje. Ale protože v dané chvíli převáží jiný, dobře naučený způsob jednání.

Právě podobné situace mě přivedly k vytvoření jedné ze součástí mé autorské metody Somatic Life Design™.

Říkám jí vnitřní tým.

Představ si ho jako sedm pomyslných kolegyň. Každá má na starosti jednu důležitou schopnost, kterou potřebujeme pro svůj život.

Jedna pečuje o zdravý základ. Jiná přináší nápady. Další nám pomáhá rozhodovat, chránit hranice, zacházet s časem, učit se ze zkušenosti nebo prožívat radost.

Všechny potřebujeme. Ale ne vždy ve stejné míře. A už vůbec nepotřebujeme, aby se každá pokoušela řídit celý náš život.

A protože se v tomhle týmu někdy odehrávají docela pozoruhodné situace, dala jsem jeho členkám jména.

Od pohádkových postav k našim každodenním schopnostem

Všimla sis někdy, jak dokážou příběhy z různých kultur zachycovat podobná lidská témata?

Potkáváme v nich pečující matky, odvážné hrdiny, moudré rádce, vladaře, ochránce bran i důvtipné šibaly, kteří dokážou převrátit zavedený pořádek.

Postavy se liší podle doby a kultury, ve které vznikly. Přesto se v jejich příbězích opakují otázky, které řešíme dodnes.

Kdy mám jednat a kdy počkat? Jak se postarat o druhé, aniž bych zapomněla na sebe? Komu otevřít dveře a před kým je raději zavřít? Jak poznám, že znovu opakuji stejnou chybu?

Právě symboly, mýty a opakující se motivy lidských příběhů hluboce zajímaly švýcarského psychiatra Carla Gustava Junga.

Ve své analytické psychologii rozvíjel teorii archetypů a zkoumal, jakou úlohu mohou symbolické obrazy hrát v našem sebeporozumění.

Jungovo pojetí archetypů a kolektivního nevědomí není ve všech svých předpokladech vědecky potvrzené. Je však významnou součástí hlubinné psychologie a dodnes inspiruje práci se symboly, příběhy a lidskou zkušeností.

Mě na Jungově práci oslovuje především pozornost, kterou věnoval obrazům a příběhům jako způsobům, jimiž se lidé snaží porozumět sami sobě.

Vždyť to děláme docela přirozeně i v běžném životě.

O někom řekneme, že je rozený ochránce. Jiný je věčný snílek, další má všechno pod kontrolou. A někdo dokáže zachovat chladnou hlavu i ve chvíli, kdy ostatní propadají panice.

Takové obrazy nám pomáhají rychle zachytit určitý způsob jednání. Někdy v něm dokážeme rozpoznat i vlastní zkušenost, kterou jsme si dosud neuměly tak dobře pojmenovat.

Psychologickému významu metafor se věnovali také George Lakoff a Mark Johnson. Ukazovali, že metafory nejsou jen ozdobou řeči, ale jedním ze způsobů, jak přemýšlíme o světě.

Právě tato možnost mě při vytváření vnitřního týmu zajímala.

Chtěla jsem nabídnout ženám obraz, díky kterému mohou lépe rozpoznávat své schopnosti, jejich silné stránky, slabá místa a především způsob, jakým spolu fungují.

Ne další osobnostní typologii, podle které bychom se měly někam zařadit. Ale praktickou pomůcku pro sebeporozumění a změnu.

Kdybych chtěla jednotlivé životní kompetence vyjádřit vznešeněji, mohla bych mluvit o pečující ochránkyni, tvořivé objevitelce, rozhodné vládkyni, strážkyni bran nebo moudré pozorovatelce.

Podobné motivy můžeme nacházet v různých podobách v mýtech, pohádkách a literatuře. Nejde však o sedm pevně daných archetypů se stejným významem ve všech kulturách.

Já jsem se rozhodla pro trochu obyčejnější jména.

Protože při koučování nepotřebujeme pokaždé svolávat mytický sněm sedmi bohyní.

Někdy úplně stačí zjistit, proč nám zase úřaduje Šéfka, proč Provozní obstarává potřeby celého příbuzenstva a kam se nám ztratila Vrátná.

Tak se seznam.
Tohle je tvůj vnitřní tým.

Provozní: „Nejdřív se, prosím, najez.“

Provozní se stará o zdravý základ života. Je naší současnou připomínkou pečující a ochraňující síly.

Má na starosti jídlo, spánek, odpočinek, zdraví, energii, tělesné potřeby i praktické podmínky každodenního fungování.

A především ví, že někdy opravdu nepotřebujeme další hluboký rozbor mezilidských vztahů. Někdy se potřebujeme prostě najíst.

Když Provozní chybí, spíme čtyři hodiny, oběd nahrazujeme kávou a večer se divíme, proč nás všichni rozčilují.

Když je ve formě, dokážeme včas rozpoznat své potřeby a postarat se o jejich naplnění. Umíme pečovat o druhé, ale nezapomínáme ani na sebe.

Když se rozjede, začne pečovat úplně o všechny. Připravuje svačiny lidem, kteří si o ně neřekli, kontroluje, jestli mají mikinu, a přebírá odpovědnost i za věci, které by ostatní zvládli sami.

Jen ona si už zase nestihla sednout.

Jejím darem je péče. A její velkou lekcí je pochopit, že také ona sama patří mezi lidi, o které je potřeba pečovat.

Markeťačka: „A co kdyby…?“

Markeťačka připomíná tvořivého objevitele nebo důvtipného šibala z příběhů. Vidí možnosti tam, kde ostatní vidí překážky.

Má nápady. Spoustu nápadů. Umí se nadchnout, propojovat věci, které spolu na první pohled nesouvisejí, a hledat nové cesty.

Když chybí, každý nový nápad zamítneme dřív, než ho vůbec stačíme pořádně prozkoumat.

Když je ve formě, přináší tvořivost, zvědavost a odvahu vyzkoušet něco jinak.

Když se rozjede, máme během jediného dopoledne patnáct nových projektů, tři životní plány a pocit, že nastala ideální chvíle přihlásit se na další vysokou školu.

Markeťačka totiž miluje možnosti. S dokončováním už je to někdy o něco slabší.

Jejím darem je tvořivost. Potřebuje jen přijmout, že ne každá zajímavá možnost musí okamžitě dostat místo v našem životě.

Šéfka: „Dobře. A co tedy uděláme?“

Šéfka v sobě nese něco z rozhodné hrdinky či vládkyně. Pomáhá nám volit směr, převzít odpovědnost a jednat.

Když chybí, stále čekáme na vhodnější chvíli. Ještě si to promyslíme. Ještě se poradíme. A někdy se radíme tak dlouho, až už vlastně není o čem rozhodovat.

Když je ve formě, dokážeme rozpoznat, co chceme, rozhodnout se a udělat potřebný krok.

Když se rozjede, začne osobně kontrolovat úplně všechno. Každý detail, každý úkol, každého člověka.

Protože kdyby na chvíli povolila, zeměkoule by se pravděpodobně přestala otáčet.

Jejím darem je rozhodnost. Jen se potřebuje naučit, že odpovědnost neznamená mít všechno pod osobní kontrolou.

Vrátná: „A koho vlastně pustíme dovnitř?“

V mnoha příbězích mají důležitou úlohu brány, prahy a jejich strážci. Oddělují vlastní prostor od okolního světa.

V mém týmu tuto schopnost představuje Vrátná.

Pomáhá nám rozpoznat, čemu chceme otevřít dveře, co potřebujeme odmítnout a za jakých podmínek jsme ochotné do něčeho vstoupit.

Když chybí, souhlasíme, protože nechceme být nepříjemné. A potom jsme nepříjemné úplně na všechny, protože už toho máme dost.

Když je ve formě, dokážeme být otevřené a vstřícné, aniž bychom přehlížely vlastní hranice.

Umíme říct: „Ano.“ „Ne.“ „Dnes ne.“ „Takhle ano.“

Když se rozjede, nepustí k nám nikoho. Ani člověka, kterého máme rády. Ani dobrou příležitost. A někdy ani pomoc, kterou bychom opravdu potřebovaly.

Z hranic se stane pevnost.

Jejím darem je schopnost svobodně volit, co do života přijmeme. A její nejdůležitější úkol není naučit nás všem říkat ne.

Jejím úkolem je pomáhat nám, aby naše ano bylo skutečně naším ano.

Editorka: „Všechno opravdu nemůže být priorita.“

Editorka představuje schopnost rozlišovat podstatné od nepodstatného a zacházet se svým časem, prostorem i kapacitou.

V příbězích můžeme podobné kvality nacházet u postav, které vnášejí řád, moudře hospodaří se zdroji nebo rozpoznávají, co si zaslouží pozornost.

Já jí říkám Editorka. Protože dobrá editace znamená také umět něco vynechat.

Když chybí, máme sedmnáct úkolů na dnešek. A samozřejmě všechny jsou naprosto zásadní.

Když je ve formě, dokážeme si vybrat důležité věci a věnovat jim přiměřený čas a energii.

Když se rozjede, začne náš život donekonečna organizovat, přepisovat a přesouvat.

Deadline hoří? Nevadí. Právě jsme ve své pomalé fázi. Přesunuto na leden 2030.

Jejím darem je schopnost věnovat se podstatnému. A její velkou lekcí je pochopit, že dobrý plán ještě automaticky neznamená dobrý život.

Inspektorka: „A neříkala jsi tohle už minulý týden?“

Inspektorka má blízko k motivu moudrého pozorovatele, který dokáže rozpoznávat souvislosti a učit se ze zkušenosti.

Je to naše vnitřní auditorka.

Všímá si toho, co se opakuje, co skutečně funguje a kde si možná něco nalháváme.

Když chybí, opakujeme stejné chyby a přehlížíme i poměrně jasné signály.

Minulý týden jsme si slíbily, že už si nebudeme brát další práci.

Tento týden máme dvě nové zakázky. Ale tentokrát je to přece úplně jiná situace.

Když je ve formě, dokáže se zeptat: „Co se opravdu stalo?“ „Co si k tomu jen domýšlím?“ „Co se mi v podobných situacích opakuje?“ „A co se z toho můžu naučit?“

Když se rozjede, začne podrobně zkoumat každou větu, každé rozhodnutí a každou chybu.

A pokud nám partner napíše tečku místo smajlíku, je nejvyšší čas zahájit vyšetřování.

Jejím darem je sebereflexe.

Jenže dobrá sebereflexe není nekonečné hledání vlastních nedostatků. Inspektorka si má všímat také toho, co se povedlo a co má smysl zopakovat.

Je tu proto, aby nám nastavovala zrcadlo. Ne aby nad námi vynášela rozsudky.

Ta z wellbeingu: „A kdy si ten život vlastně užijeme?“

V mýtech, pohádkách i umění má své místo radost, krása, oslava, hra, potěšení a schopnost vychutnávat život.

Bez těchto zkušeností by lidské příběhy byly poněkud smutné. A naše životy také.

Proto má v mém týmu své místo Ta z wellbeingu. Připomíná nám, že život není jen seznam povinností.

Když chybí, máme konečně dvě hodiny jen pro sebe. A rozhodneme se, že je ideální příležitost vyčistit troubu.

Když je ve formě, dokážeme si užít obyčejný den. Jdeme ven, protože je krásně. Ne proto, že nám ještě chybí tři tisíce kroků.

Když se rozjede, začne chránit naši pohodu za každou cenu.

Nepříjemné rozhovory odkládáme. Povinnosti také.

Daňové přiznání už druhý rok čeká na příznivější energetické podmínky.

Ale hlavně žádný stres.

Jejím darem je schopnost život skutečně prožívat. A její lekcí je přijmout, že smysluplný život není vždycky pohodlný.

Každá je skvělá. Jen nesmí chtít řídit všechno.

Teď už svůj vnitřní tým trochu znáš.

Možná se v některých členkách poznáváš okamžitě. A možná tě překvapilo, jak rozdílně se jedna schopnost může projevovat.

Protože silná schopnost ještě neznamená přepálenou schopnost.

Můžeme mít velmi silnou Šéfku a přitom být skvělé v delegování. Můžeme být mimořádně pečující a současně si dobře chránit vlastní potřeby. Nebo mít výbornou schopnost sebereflexe, aniž bychom se neustále kritizovaly.

Potíž začíná ve chvíli, kdy určitá schopnost dostane tolik prostoru, že ostatní přestávají být slyšet.

V koučovací praxi vidím, že právě naše přirozeně nejsilnější stránky mohou být někdy také zdrojem opakujících se obtíží.

Žena s velmi silnou Markeťačkou může při každém problému hledat další a další řešení. Přitom by někdy potřebovala, aby Šéfka jednu možnost vybrala a uskutečnila.

Žena se silnou Šéfkou může reagovat na každou náročnou situaci větším úsilím a kontrolou. Přitom by jí někdy mnohem víc pomohlo přijmout oporu, ubrat nebo nechat část odpovědnosti druhým.

A žena s velmi aktivní Inspektorkou může skvěle rozumět tomu, proč se jí něco opakuje, ale stále neudělat krok, který by její zkušenost změnil.

Nejde tedy o to, abychom svou nejsilnější stránku oslabovaly. Jde o to, aby se naučila spolupracovat.

A ještě jedna věc: některé schopnosti dokážeme úžasně používat pro ostatní, ale mnohem hůř pro sebe.

Výborně organizujeme práci kolegů, ale nedokážeme si vytvořit prostor na vlastní odpočinek.

Staráme se o zdraví celé rodiny, ale vlastní únavu přehlížíme.

V práci umíme jasně nastavit hranice, zatímco doma se s každým odmítnutím pojí pocit viny.

Někdy tedy vůbec nepotřebujeme novou schopnost. Možná už ji máme. Jen ji potřebujeme začít používat také ve vlastním životě.

A co když se náš tým konečně domluví?

Vraťme se teď k naší sobotě.

Kamarádka právě zavolala. „Jasně, ráda!“ odpověděla jsi.

Vzápětí přišlo dítě. „Mami, co budeme dneska dělat?“

A z kuchyně se ozvala otázka na oběd.

V hlavě se začíná rozjíždět známý kolotoč.

Jak všechno skloubit? Kam vyrazit? Kdy se sejít? Co připravit? Jak to zařídit, aby byli všichni spokojení?

Jenže tentokrát si toho všimneš. A na chvíli se zastavíš.

Ne proto, že bys potřebovala provést nějaké složité psychologické cvičení.

Prostě ti dojde, že jsi právě zase automaticky převzala odpovědnost za organizaci celého dne. A přitom sis původně přála něco úplně jiného.

Představíš si tedy, že svoláš krátkou poradu. Tentokrát ovšem nebude rozhodovat ta členka, která dokáže mluvit nejhlasitěji.

Provozní připomene, že jsi po celém týdnu unavená. A že by možná bylo dobré se nejprve v klidu nasnídat. Oběd může být jednoduchý a rozhodně ho nemusíš připravovat sama.

Markeťačka nabídne pár možností, jak by mohl den vypadat. Ale tentokrát pochopí, že opravdu nemusí vymyslet dalších patnáct.

Šéfka pomůže udělat rozhodnutí, aby ses nemusela další dvě hodiny zmítat mezi možnostmi.

Vrátná připomene, že můžeš chtít vidět kamarádku a zároveň nemusíš automaticky přebírat odpovědnost za celý rodinný program.

Editorka pomůže vybrat, co je důležité. Není nutné vměstnat do jedné soboty výlet, návštěvu, velký úklid i všechny nedodělky z celého týdne.

Inspektorka si vybaví minulou sobotu.

„Hele, nechtěla sis minulý týden taky konečně odpočinout? A jak to dopadlo? Zase jsi celý den všem něco organizovala a večer byla vyčerpaná. Nezačínáme náhodou stejně?“

A Ta z wellbeingu konečně dostane prostor připomenout, proč ses vlastně na ten den tolik těšila.

Chtěla sis ho užít. Ne dokonale naplánovat.

A tak se možná rozhodneš, že dopoledne zůstanete doma, děti si vyberou, co chtějí dělat, oběd připravíte společně a odpoledne si zajdeš popovídat s kamarádkou.

Nebo se domluvíte úplně jinak.

Důležité je, že ses tentokrát rozhodla vědomě. S ohledem na sebe, své blízké i skutečné možnosti.

A že jsi nemusela být jediným člověkem, který za všechno přebírá odpovědnost.

Možná dokonce zjistíš, že ostatní zvládnou část věcí docela dobře i bez tebe.

Což může být pro naši Šéfku trochu nepříjemné překvapení. Ale pro zbytek týmu značná úleva.

Stejná sobota. Úplně jiný pocit.

Na tomhle příběhu mě baví ještě něco.

V obou případech může žena nakonec prožít docela podobný den. Může se sejít s kamarádkou, být s rodinou a společně připravit oběd.

Rozdíl nemusí být vůbec v tom, co nakonec udělá. Ale v tom, jak se k tomu rozhodnutí dostane.

V prvním případě automaticky reaguje na všechno, co přichází. Každému požadavku hned hledá řešení, snaží se všechno skloubit a postupně ztrácí kontakt se svým původním přáním.

Ve druhém případě dokáže nejprve zachytit, co se v ní odehrává. Rozpozná vlastní potřeby, vezme v úvahu okolnosti a dovolí si rozhodnout.

Možná úplně stejně. Ale tentokrát skutečně sama za sebe.

A tady bych ráda připomněla jednu věc, kterou považuji za důležitou také v gestaltovém přístupu.

Naše jednání nikdy nevzniká odděleně od prostředí.

Rodina, vztahy, práce, společenská očekávání i skutečné životní podmínky ovlivňují, jaké možnosti máme.

Někdy žena nedokáže odpočívat ne proto, že by měla slabou Provozní, ale protože nese příliš mnoho odpovědnosti.

Někdy se bojí říkat ne, protože okolí její hranice dlouhodobě nerespektuje.

A někdy potřebuje především pomoc, změnu podmínek nebo spravedlivější rozdělení péče.

Dobře fungující vnitřní tým nám nemá pomáhat zvládnout úplně všechno, co od nás svět žádá. Má nám pomáhat rozpoznat, na co chceme a můžeme odpovědět – a co už není naše odpovědnost.

Zkus si svolat vlastní poradu

Možná už během čtení víš, která členka tvého týmu bývá nejaktivnější. Ale zkus si všimnout ještě něčeho.

Která se u tebe téměř nedostane ke slovu? A která pracuje mnohem víc pro ostatní než pro tebe?

Vyber si jednu konkrétní situaci ze svého života. Něco, co se opakuje, vyčerpává tě nebo o čem se dlouho rozhoduješ.

A na chvíli si představ, že tvůj tým sedí u jednoho stolu.

Provozní se zeptá: Co potřebuji pro svůj zdravý základ?

Markeťačka: Jaké další možnosti mám?

Šéfka: Pro co se rozhodnu?

Vrátná: Čemu chci říct ano a kde potřebuji hranici?

Editorka: Co je právě teď opravdu podstatné?

Inspektorka: Co se mi opakuje a co se z toho mohu naučit?

A Ta z wellbeingu: Co mi skutečně dělá dobře?

Nemusíš získat sedm dokonalých odpovědí.

Možná ti bude stačit jedna, kterou jsi dosud přehlížela. A potom jeden malý krok.

Protože smyslem celé porady není strávit další hodinu přemýšlením o životě. Smyslem je vrátit se z ní zpátky do života.

Právě proto v Somatic Life Design™ propojuji sebeporozumění s modelem MOST: Moudrost, Opora, Skutek a Trénink.

Moudrost nám pomáhá porozumět tomu, co se děje. Opora vytváří podmínky pro změnu. Skutek převádí uvědomění do jednání. A Trénink nám umožňuje nové možnosti zkoušet, učit se z výsledků a postupně měnit zažité způsoby reagování.

Někdy taková změna začíná úplně obyčejnou větou.

„Ráda bych, ale potřebuji si to nejdřív promyslet.“

Nebo: „Dneska už na to nemám kapacitu.“

A někdy třeba tím, že předáš část domácích povinností někomu dalšímu.

Žádná velká revoluce. Jen malý okamžik, ve kterém se rozhodneš jednat trochu jinak.

A možná právě v tom je celé kouzlo

Když přemýšlím o vnitřním týmu, vracím se k tomu, proč mě tolik inspirují příběhy a symbolické obrazy.

Od nepaměti v nich lidé hledali odpovědi na otázky, se kterými se potkáváme dodnes.

Jak pečovat, aniž bychom se vyčerpaly. Jak mít odvahu jednat a současně zůstat vnímavé. Jak chránit vlastní hranice, aniž bychom se uzavíraly druhým. Jak se učit ze zkušenosti.

A jak nezapomenout, že život není jen něco, co musíme zvládnout. Je to také něco, co máme možnost prožít.

V různých příbězích tyto lidské kvality dostávaly podobu hrdinek, vládců, ochránců, mudrců či tvořivých postav.

V mém Somatic Life Design™ mají podobu sedmi docela obyčejných žen.

Provozní, Markeťačky, Šéfky, Vrátné, Editorky, Inspektorky a Té z wellbeingu.

Protože jsem chtěla, abychom je dokázaly poznat nejen v knihách o psychologii, ale především ve svém vlastním životě.

Třeba právě v sobotu dopoledne, kdy jsme se tolik těšily, že nebudeme muset vůbec nic. A nakonec jsme zase začaly všechno zařizovat.

Jenže když svému vnitřnímu týmu trochu lépe porozumíme, můžeme začít rozpoznávat, která schopnost se právě hlásí o slovo, která je přetížená a kterou bychom naopak potřebovaly více zapojit.

Ne proto, abychom v sobě udělaly dokonalý pořádek.

Ale abychom dokázaly využívat své schopnosti způsobem, který nám pomáhá vytvářet život, jaký skutečně chceme žít.

Možná se pak jednoho sobotního rána znovu posadíš s kávou.

Všimneš si hromady prádla. Vzpomeneš si na několik nedodělaných věcí.

A někdo se tě zeptá: „Mami, co budeme dneska dělat?“

Ty se usměješ. Protože tentokrát nemusíš mít odpověď okamžitě.

Možná prostě řekneš: „Ještě nevím. Uvidíme, na co budeme mít chuť.“

A než se pustíte do vymýšlení programu, v klidu si dopiješ kávu.

Ne proto, že bys na všechno ostatní zapomněla.

Ale protože jsi tentokrát nezapomněla sama na sebe.

Stejná síla. Jiná dávka.

Každá je skvělá parťačka. Jen žádná nemá řídit celý tvůj život.

Chceš poznat svůj vnitřní tým ještě lépe?

Vnitřní tým je jednou ze součástí mé autorské metody Somatic Life Design™, ve které propojuji sebepoznání, práci s tělem a konkrétní změny v každodenním životě.

Pokud tě zajímá, jak tento přístup funguje a jak můžeš své schopnosti vědomě rozvíjet, zvu tě k bližšímu seznámení s metodou.

A pokud právě řešíš vlastní životní změnu, můžeme se na tvůj vnitřní tým a jeho fungování podívat společně při individuálním Life Design koučinku.

Poznat metodu Somatic Life Design™ · Prozkoumat Life Design koučink

Tereza Kovačovič

Integrativní koučka, lektorka a autorka Somatic Life Design™

Z hlavy do těla. Z těla do života.

Odborná inspirace

Vnitřní tým je autorským metaforickým modelem sedmi životních kompetencí Somatic Life Design™. Inspiruje se prací se symbolickými obrazy, psychologickými metaforami, gestaltovým pojetím člověka ve vztahu k prostředí a reflexí vlastní zkušenosti. Nejde o diagnostickou typologii ani o doslovné převzetí Jungovy teorie archetypů.

Jung, C. G. (1959). The Archetypes and the Collective Unconscious.

Lakoff, G., Johnson, M. (1980). Metaphors We Live By.

Perls, F. S., Hefferline, R. F., Goodman, P. (1951). Gestalt Therapy: Excitement and Growth in the Human Personality.

Schön, D. A. (1983). The Reflective Practitioner.